Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Insomnium patří ke kapelám, u kterých neváhám, a předobjednávám si jejich nová alba dlouho dopředu. Nepouštím si singly a už vůbec ne celé album. Netrpělivě čekám, až si nosič přinesu domů. Nejinak tomu bylo i nyní. Tentokrát jsem byl však jaksi rozčarovaný… Desáté dlouhohrající album Netherworlds není v žádném případě dílem špatným. Ani slabým a už vůbec ne průměrným. Nakonec jsem si k němu cestu našel. Nicméně vnímám, že občas jede na jistotu a takové to jupí se nekoná.

Album vydává opět Century Media, kteří ví, co mají ve stáji a plně svého koníka podporují. Nemalé peníze šly také do nádherně pochmurné obálky od věhlasného Travise Smithe. Barevná škála kolem modré, šedé a černé je samozřejmě nejen atmosférická, je elegantní a krásně vystihuje náladu názvu, tedy podsvětí.

Eleganci provedení doprovází také produkce šitá na míru. Jistě, ocenil bych ostřejší zvuk kytar, které jsou hodně hebké a nekonfliktní. Všechny tři, jejichž harmonické propletence je opět radostí poslouchat, jsou příjemně konkrétní a rozvrstvené. Svůj prostor má samozřejmě dominantní basa, jejíž party neváhají přebrat otěže. Rovněž výtečné jsou bicí hrátky. Markus Hirvonen si dávno nevystačí s jednoduchým doprovodem. Jeho hra je barevná stejně jako strunné nástroje. Menší, avšak dostatečně zajímavou roli mají klávesové party od hostujícího Aleksiho Muntera ze Swallow the Sun. V případě The Hour Grows Late jsou klávesové harmonie lahůdkové. Své umění zde totiž na moment předvádí Santeri Kallio. V této skladbě navíc zazní skvělý čistý vokál Tomiho Joutsena a šeptavý growl Tomiho Koivusaariho. Markus Vanhala je výrazný tvůrcem, díky čemuž skladba krásně zapadá mezi ostatní, jen je obohacena o osvěžující prvky a ani na moment nezní jako song od Amorphis. V Journey's End, která Netherworlds uzavírá, zazní mluvené slovo od dalšího hosta, Jonathana Hutchingse. Hostů bylo tedy letos docela dost. 

Osvěžujícími prvky jsou ovšem pestré zpěvy, jimž vévodí výtečný growl Niila Sevänena. Svými neustále se zlepšujícími hlasovými možnostmi přispěli kytaristé Ville Friman, Markus Vanhala i novic, Tomy Laisto, jehož umění zaznělo v řadách výborných Hateform či Arc Spectra.

Netherworlds je albem, které přes jistá osvěžení, a krapet odlišnou zvukovou barvu má všechny atributy pro to, aby potěšilo klasického fandu Insomnium. Je dokonale melancholické, je plné vzrušujících kytarových harmonií s všudypřítomnými akustickými vyhrávkami, i různorodých zpěvů, které spojuje dokonalý Sevänenův chraplák. Skladby balancují na hraně atmosférických vln, agresivnějších vstupů (těch je ale pomálu) a výtečného muzikantství. Death metal je na ústupu, prostor je takřka hardrockový, ovoněný melancholickým doomem. To vše funguje pouze jako koření jinak typických Insomnium. Ti si za roky účinkovaní vytvořili vlastní tvář, kterou si nemůžete splést. Možná jen díky Vanhalově práci občas probleskne skladbami odkaz jeho domovských Omnium Gatherum. Tam je to zase naopak.

S ohledem na tvůrčí dokonalost a jemnost nového materiálu bych čekal více vzrušení. Únavu materiálu v jistém slova smyslu přičítám opakujícímu rytmu, který občas svádí na scestí, kdy se skladby příliš neliší. Paradoxně nejodlišnější je hned první instrumentálka The Cold Song, bez které bych se ovšem minul a dle mého názoru je navíc. Je mi jasné, že kapela netoužila po dalším stejném otevíráku v řadě a zařadila tak do nahrávky delší intro. Jeho způsob mi však narušuje celkovou atmosféru. Od Shadowlife už vše ladí, sedí.

Prvním vrcholem se mi jeví Frimanova Remembrance. Což je samozřejmě typickým hitovým songem Insomnium, který může jinak zaměřený fanda odsoudit pro dobře známé atributy s čistým vokálem v čele. Já mlsám. To platí pro podobně laděnou následující Gleam in the Black, což je skladba jako řemen. Ne, nedá se mluvit o každé skladbě a nevynechat u toho všechno, co se tam děje. Insomnium netvoří několika partové odrhovačky. Jedná se o košaté kompozice, jejichž obsáhnutí ale nevyžaduje mnoho úsilí. Stačí se naladit a nechat se unášet. Zdánlivá jalovost některých nápadů postupně nabírá na síle. Nejostřejší skladbou je The Banished, kde se autorsky podělili Laisto s Frimanem. Skladba nabízí ostré riffy i náladotvorný refrén s gradujícím závěrem. Krapet problém mám se závěrečnou Journey's End, která mě nudí. Nepřeskakuju ji, ale sto chutí mám.

Netherworld není rozhodně špatným albem. I přes pár výhrad jsem si k albu cestu našel, a není dne, kdy bych si jej nepustil. Uvidíme, zda ho vydržím nadšeně poslouchat tolik roků, jako na příklad Winter's Gate či Anno 1696. Insomnium si hrají a neustále posouvají své umělecké možnosti. Přitom si zachovávají své typické znaky. Ani jemnější a zpěvnější tvář nového materiálu nic nemění na tom, že se jedná o jednu z nejzajímavějších kapel z ranku melodického death metalu, který se nebojí překračovat hranice.