Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Niilo Sevänen je nejen výborným basákem a growlerem a textařem, je i spisovatelem. Jeho díla se propisují i do tvorby Insomnium. Zajisté si vzpomenete na koncepční jednoskladbovou nahrávku Winter's Gate, která vznikla na základě jeho novely. Lyrika letošní novinky Anno 1696 je opět takovou adaptací. Koncept středověkého románu o honu na čarodějnice a tehdejšího Finska je tentokrát rozpracován do osmi skladeb. Insomnium jsou natolik zručnými tvůrci, že i přes velice zajímavý děj nejsou jím kompozice omezovány. Fungují bezvadně i bez textů. S trochou přivřeného oka by zvládly existenci i bez zpěvů. Což by samozřejmě byla velká škoda. Pěvecké linky už dávno nestojí pouze na growlu Niila. O čisté zpěvy se dělí Markus Vanhala s Janim Liimatainenem. Navíc se pohostinně ve White Christ objeví samotný Sakis Tolis a Godforsaken prosvětlí svým nádherně éterickým hlasem Johanna Kurkela. Ville Friman se už naštěstí věnuje výhradně kytaře. Zpěváků je jak na hodech, nicméně většinu nese na svých bedrech pan spisovatel, takže Anno 1696 netrpí nijakou rozháraností.

Když si představíte hudbu Insomnium, co si představíte jako první? Zpěvy to s veškerou úctou nebudou, že? Jsou to kytary. Kytary o všech barvách a stylech. Decentně doplněny klávesy či spolu s výraznou basovou hrou dokážou vymalovat doslova epické obrazy. Máme zde rytmické vyhrávky. Pánové se nebojí tklivých sól, akustických vybrnkávaček, ale ani zuřivých tremolových kaskád. Kytarové orgie by nestály za nic, nemít možnost se opřít o skvělé bicí hradby. Markus Hirvonen, který je součástí Insomnium od první desky, přesně ví, co jeho kapela potřebuje. Je rychlý, je přesný, ale také citlivý… Jaké jsou skladby, takové jsou bicí. Klidně se do folkového nápěvu opře dvojkopákovou palbou. V akustických pasážích je bezstarostně hravý a v klidu vyklepává přes hranu nebo si pocinkává na činely atd.

Anno 1696 se folkově otevírá titulní skladbou. Akustická dvojhra je nakažlivě přitažlivá. Skladba dlouho klidná nevydrží. V zápětí se ocitáme v atmosférické bouři, kde není daleko ani k melodickému blacku. Každý song v bookletu doprovází nejen text, ale také příznačný obrázek, což celkový dojem výtečně rozšiřuje. Melodie v úvodu nehrají prim, ale jsou všudypřítomné a vystoupí-li na povrch, jsou strhující. V podstatě se navazuje na styl fenomenální fošny Heart like a Grave. White Christ, kde se střídají a doplňují Niilo se Sakisem, blackový odér umocňuje. Skladba se tolik nežene, je razantní a více se ke slovu dostávají dlouhé plochy a sóla. Sakis kouše jak zlý vlčák a Niilo do toho nádherně vrčí. Děj je zkraje stejně vzteklý jako jsou skladby. Postupně přichází smutek, zmar, beznaděj a konečný vzdor.

Nepitval bych další skladby, album je celistvé a vyrovnané. Má podobný vývoj jako to předchozí. Tedy od počátečního náklepu a hitovek se postupně dostáváme k pomalým a depresivním tryznám. I na Anno 1696. Nezmínit Godforsaken s Johanniným nádherným hlasem by se rovnalo hříchu. Skladba samotná rozhodně nijak jemná není. To jen úvod a celkové vyznění působí něžně. Opak je pravdou. Skladba se záhy vrací k běsnícímu drajvu prvních dvou skladeb. V mnohém se Godforsaken snaží o větší tah na branku než White Christ. Melodeathové postupy prostupují každým taktem, avšak Insomnium už dávno bezpečné břehy žánrových klišé a hranic opustili a tvoří si svůj rozpoznatelný styl. Možnou výjimkou může být a předpokládám, že bude, Frimanova Lilian. To jsou Insomnium v celé své parádě. Tedy akustické kytary v hravé rytmice, heavy jednoduchý (na poměry Insomnium) styl sloka, refrén, sloka, most, sólo a refrén je v rukou kapely do puntíku funkční. Od ostatních skladeb se Lilian dosti liší, je však více ozdobou a rozrušením, než by podobné nabourání celistvosti nějak vadilo. Tady jsem nadšený.

Starless Paths se k počátečnímu vzruchu trochu vrací. Nálada se přitíží, což nelze brát doslova s ohledem na vzletnost kytarových vyhrávek a propojení. Skladba se proměňuje před očima. Je rychlá, je heavy, je akusticky tichá… Niilo řve, vrčí a vypráví. The Witch Hunter lehce navazuje na Lilian a spojuje její lehkost s ostatními. The Unrest je ta pomalá a depresivní tryzna, o které jsem psal na začátku. Vše jakoby spěje k hořkému konci. Vládne bolest a strach. Konečně dostávají větší prostor čisté zpěvy, které jsou jednoduše vynikající. Trochu jsem si při ní vzpomněl na EP Argent Moon s veškerou podzimní aurou. Desku uzavírá The Rapids. Ze začátku ještě rozvíjí předchozí The Unrest, ale z mlhavého prostředí se záhy vrací vztek a vzdor a touha po odpuštění…

Kéž Pán ve svém milosrdenství odpustí mé skutky

Kéž Pán ve svém milosrdenství rozhřeší

Řev nás pohltí

Objetí smrti

Vykupuji tuto svou duši

Anno 1696 je nádhernou ukázkou vzrůstající velikosti a zároveň sympatické skromnosti Insomnium. Pánové se nezastaví před žádnou překážkou. Jejich schopnosti jim dovolí vymyslet a zahrát prakticky cokoliv. Nevrhají se k progu a technickým finesům. Jsou zejména vypravěči a srdcaři. Anno 1696 je dalším výborným počinem výtečné kapely, která zatím evidentně nedošla svého vrcholu…