Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná se budu už opakovat, ale svět je přehlcen hudbou a těžko vymýšlet něco nového. Nové věci sice stále vznikají, ale už těžko někdo může hovořit o nějaké progresi, avantgardě a obecně o průkopnictví. Daný žánr lze už jen zahrát dobře, anebo jej skloubit s něčím buďto odlišným, či alespoň vzdáleně příbuzným. Ovšem fúzování není také žádná novinka. Je to zřejmě důvod, proč hledám inspiraci v netradičních, eventuelně extrémních žánrech a snažím se (nejen tady) lovit perly, o kterých jsem dříve neměl ani tucha. Jedním z takových méně známých interpretů jsou Amíci Inter Arma, kteří v letošním roce vydali své druhé řadové album Sky Burial.

Zalíbil se mi obal a tak jsem si ty písničky sprostě stáhl. Kvalita empétrojky sice moc kladných slov neschytá, ale do toho se nyní pouštět nechci. Drobné hledání informací a už jsem měl přibližné kontury něčeho, co bych mohl očekávat. Ani nebudu rozepisovat podivná názvosloví žánrů, do kterých je různé zdroje bezlítostně vrhali. To nejdůležitější byl stejně poslech a vcelku jsem se na něj těšil… Jaký byl? Stál za to? Co první dojem? Nedočkavci stejně už zalistovali dolů na hodnocení, takže asi dopředu tušíte, že to stálo za námahu.

Dojem prvotní

S nadšením si nově stažené desky kopíruji do malého přehrávače, který mě každý den doprovází na hodinové cestě za robotou. Občas cestou klimbnu, jelikož mě ani leckterá novinka nedokáže udržet v bdělém stavu. A skutečně se přiznám, že i u Inter Arma se situace ponejprv vyvíjela naprosto stejně. Jakési malátné mžourání – pokles hlavy – usoužení se monotónností hudby a její bezbarvou strukturou. Náhle zaznamenávám nápadité pasáže s uvolněnou atmosférou. Poslouchám snad Pink Floyd? Ale ty jsem si tam nedával. Na malém modrém display se ukazuje název kapely. Náhle jsem lehce rozhozen přestupy, dravostí důchodců, tupým přesouváním bezedně spěchajících Pražanů, krátkou sukénkou slečny na eskalátorech a dalšími běžnými věcmi. Hudba jaksi zapadá a já se ji nedokážu plně věnovat. Později svůj sluch více napínám, neb mě zaujme zcela odlišná a snad i programovaná pasáž. Co je tohle? Opět letmý pohled na svítící obdélník a ejhle, pořád Inter Arma. Tomuhle se budu muset věnovat více…

Dojmy pozdější

Konečně nacházím trochu volného času a usedám k domácímu poslechu. Album na mne vyhrkne něčím zběsilým, s čímž se jaksi nemohu ztotožnit. Druhá skladba ve mne opět vzbuzuje dojem zmíněné rockové legendy. Později mne umělci vrhají do pomalých sludgeových vod a já se topím v nehostinném rašelinném kraji. Později mne uvítají jakousi podivnou improvizací a neustálou nervózní hrou, která se podobá koncertním vycpávkám, když někomu z kolegů praskne struna. Prostě ne a ne se ty nekonečné rozjezdy rozvinout a vyvrcholit. Takové a spousta dalších a dalších nálad se valí bez okolků ven z reproduktorů. Jsem zmaten, potěšen a sám vlastně ani nevím, co si myslet. Na druhou stranu si říkám, že to není nic tak světoborného a nového, vše mi přece něco připomíná, dohromady to nějak vykolejuje a třesky plesky, jak z toho ven. A pak jsem to přišlo…

Dojem výsledný

V útoku a toku vlastních myšlenek jsem se zarazil a konečně pochopil. To je přece ono! Tohle je hudba, která mě nutí o ní přemýšlet, která mě nutí se k ní vracet, která nezná hranice, nepotřebuje být někam zařazována. Našel jsem desku, která mne postupem času dostala do kolen. Našel jsem výtvor, který s chutí objevuji a na jeho další a další poslech se vyloženě těším a užívám si jej. To, co se mi zprvu tak moc nelíbilo, se nyní jeví naprosto odlišně. Střídání nálad, které jsem přijal jako ulítlé, náhle vykrystalizovalo v úžasnou souhru a podmanivou symbiózu. Vzniknuvší monolit nelze rozložit na dobré a špatné skladby, každá písnička má sice předpoklady k samostatnému dýchání, ovšem pospolu vytváří něco zcela jedinečného. Kdybychom ty písničky oddělily, dojem z nich by byl sice fajn, ale postrádal by tu záhadnou atmosféru, která kolem nich tiše pluje právě ve chvílích, kdy jsou si nejblíže – ve chvíli, kdy jsou Sky Burial, tedy kdy tvoří jeden celek – album.

Závěrečné shrnutí mohu napsat v superlativech. Byl by to krásný hold vzdaný tomuto dílu, ale body je si třeba šetřit. A to nejen pro tuto kapelu, ale pro hudbu jako takovou. Kdo ví, třeba se vynoří ještě něco, co bude daleko odzbrojující a uhrančivější. Sky Burial je přesto strhující práce, za jejíž kvalitou si stojím a možná až příliš nebezpečně pěji ódy na její počest.