Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inter Arma - The Cavern (EP)

Inter ArmaThe Cavern (EP)

Bhut24.10.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Pestré dílo ve všech odstínech (a nemusí jich být nutně padesát) šedého sludge bahno mlha prach metalu.

Už loni jsem propadl americké směsici těžkopádných stylů Inter Arma. Příchod nového EP The Cavern jsem proto přivítal s patřičným nadšením a doširoka otevřenou náručí. Leč neubráním se dojmu, že nazývat toto dílo jako EP mi přijde zhola zbytečné. Do jisté míry je pochopitelný fakt, že jde o pouhou jednu skladbu, ovšem termín „pouhá skladba“ postrádá na významu, když si prohlédneme stopáž, která čítá třičtvrtěhodinky.


Jistě by každý dokázal z paměti vytáhnout nějakou dlouhou skladbu, která mu utkvěla v mysli. Ať už jde o samostatnou jednostopou desku, či jen patetickou kompozici rozmáchlou na více jak deseti minutách. Takových skladeb je zkrátka velké množství. Kdybychom se zaměřili právě na ty, které mají rovnítko mezi pojmy album a píseň, jako první mne napadne Green Carnation a jejich veledílo Light Of Day, Day Of Darkness. Nebo třeba šílení Abruptum a jejich In Umbra Malitiae Ambulabo, In Aeternum In Triumpho Tenebrarum, či domácí Umbrtka na debutu Zašpinit Slunce a pak armáda noise nahrávek. Ovšem pokud smím přirovnávat, tak se obloukem vrátím k té první, ke Green Carnation. Nejen, že jsou si obě díla hudebně takřka nejblíže, ale i co se týče složení samotné skladby, nemají si co vyčítat. Inter Arma během prvních momentů skladby jednoduše představí určitý motiv a až teprve k samotnému konci skladby se k němu nenápadně navrátí. To je tah, jak bych tak řekl, stylový a fachmanský. Respektive v rámci takovéhle dlouhé věty jde o velice příjemné semknutí nahrávky.


Jinak podstata samotné hudby jde přímo až na dřeň. Přesně tak, jak už to kapela nabídla na díle předchozím Sky Burial. Rovněž se nebojí experimentovat a brousit do vod, ve kterých by se mnozí ostatní utopili ve vlastních nápadech. Inter Arma je však o něco schopnější kapelou, která si jednoduše dokáže poradit i v těch zapeklitých kličkách, které si sama uplete. A to je jedna z věcí, která mi na nich určitým způsobem imponuje. Na The Cavern totiž přehledně ukazují členitost a určitou barvitost své hudby. Létají mezi pomyslnými mantinely hardcorové zběsilosti a melancholické vážnosti post-metalu. To vše je propleteno black metalovou esencí, aby nahrávka nevyznívala příliš svěže, ale určitým způsobem dokázala posluchače svázat. A to se jim daří opravdu náramně, jelikož mé pocity jsou v dobrém smyslu skličující.


Jde o pestré dílo ve všech odstínech (a nemusí jich být nutně padesát) šedého sludge bahno mlha prach metalu. Jedna skladba, která strčí do kapsy mnohé soudobé alternativce a crossoveristy, kteří se snaží smísit blechy s bramborama za účelem samoškrabného produktu. A přitom stačí opravdu tak málo. Nahrávka není vůbec komplikovaná, pár dobrých melodií, nějaká atmosférická provázanost a zbytek už dodělá samotná improvizace a nezbytný hudební kumšt. A ten je Inter Arma vlastní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Coornelus / 24.10.14 8:26odpovědět

Takže se shodneme :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky