Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nesledovat novou tvorbu slovinské kapely The Canyon Observer prakticky ani nejde, protože když už jsme dali lehce najevo, že na recenzování aktuální desky asi nebudeme mít prostor, kapela se nedala, stejně ji poslala a od té doby se co týden dva připomíná, kdy už bude článek venku. TCO jsou dost neodbytní a stejně tak jednoduché to není ani s jejich hudbou. Ostatně doporučuju ještě předem nastudovat dva starší texty kolegy Victimera, který byl celkem spokojen se starším EP Chapter II a pak už trochu opatrnější s plnohodnotným debutem FVCK z roku 2015.

Ta opatrnost se celkem automaticky propíše i do aktuální recenze, protože nejen že jsem tuhle kapelu začal sledovat právě s předchozím albem, ale stejně tak jako kolega mám k materiálu TCO podobné výhrady směřující především k tomu, že kapela bere ohledy pouze na sebe. Nøll je stejně jako FVCK nekompromisní sludge metal, který téměř rovným dílem nasává další vlivy v black metalu a v noisu (toho je asi víc). To vše míchá v nepříjemně rozostřený koktejl, jehož úkol je pouze jeden - nelíbit se. Nebýt po chuti a provokovat syrovostí, záměrně destruovaným zvukem a zákazem jakýchkoliv melodií.

Nøll tak představuje stejně jako předchozí deska výzvu, u které si ale kladu otázku, zda mi zato stojí. Aniž bych sáhodlouze hledal odpověď, prostě jsem se zaposlouchal...

Chce to čas a chce to adekvátní nastavení mysli. Pak sám sebe přistihnu, jak mi některé momenty lezou do uší sice pomalu, ale jaksi přirozeně a v ten moment mám pocit, že jinak to být ani nemůže. Není to celá deska, nejsou to ani celé skladby, ale pouze sem tam rozházené střípky zajímavostí, které jako posluchač řádně ovlivněný ... dosaďte si vámi preferovanou značku ... vstřebávám s chutí a zjišťuju, že tahle vyosená hudba umí zaujmout a má potenciál rezonovat. Je to ale rezonance s něčím zlým a špatným ve mě, co nechci probouzet často. Uvolnění se nedostavuje.

Návrat zpátky na zem je ale tvrdý a s ubývající hladinou alkoholu v krvi ubývá i schopnost zachytávat se na místech, která ještě před hodinou mohla zaujmout. Střízlivý pohled na tuto desku je pohled plný nepochopení, neidentifikovatelného zmaru, který kapela produkuje sice na uvěřitelné úrovni, ale tím se nestává nijak víc přitažlivý pro běžného posluchače. Kompozice skladeb existuje snad někde na papíře, ale reál je chaotická směsice hluku, s nímž si nevím rady.

Nøll je všech ohledech naprostá schizofrenie, protože když už se zaposlouchám a někde se chytnu (komplexní a dobře vystavěná Abstract), hned ve mně začne cosi hlodat, že takhle teda ne. A když pak sám sebe přesvědčím, že tahle deska se mi prostě líbit nemůže, někde se chytnu, něco mě začne bavit a z toho zmatku začnou vystupovat ne jasné hudební myšlenky, ale pocity a stavy mysli, které jsou mi blízké. Kterým rozumím a mám pro ně pochopení. Schizofrenik? Snad ne...