Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aktuální deska Intronaut vyšla už v únoru, a i kdy jsem ji tehdy poctivě sjížděl a snažil se utřídit si myšlenky, musel jsem si od ní dát určitý odstup. V podstatě už na minulém albu The Direction of Last Things (2015) jsem měl dojem, že se tahle jinak velmi talentovaná kapela původem z Los Angeles lehce vyčerpala a nastavuje kaši tak výborně uvařenou na deskách Valley of Smoke (2010) a především Habitual Levitations (2013). Zhruba v tomto období leží vrchol jejich tvorby a těžiště, které doporučuju prozkoumat a naposlouchat všem příznivcům současného chytrého metalu. U pozdější tvorby (rozuměj předchozí desky) jsem začal pochybovat a současná nahrávka v těchto pochybách pokračuje. Proto ten odstup.

Fluid Existential Inversions se nese ve znamení dvou změn, z nichž jedna je celkem zásadní - ze sestavy odešel bubeník Danny Walker, který byl v kapele od jejích úplných počátků (2004). Tou druhou je prostý fakt, že Intronaut přesedlali od Century Media k Metal Blade. Uvolněnou bubenickou stoličku obsadil pode všeho jen jako host mně doposud neznámý Alex Rüdinger, jehož historie a dosavadní působiště mi vůbec nic neříká (můžete zkoumat ZDE). Srovnávat výkony obou hráčů se mi úplně nechce, jednak je to práce spíš pro znalce řemesla a jednak mi natriggerované bicí znějí natolik umělohmotně, že vlastně nemám vůbec ambice v tom hledal lidský rozměr. Zvuk bubnů si zapište jako první velký fuj, který vám bude „vynikat“ úměrně s kvalitou poslechového řetězce.

Druhým problémem je kormě opakujících se postupů (především ambientně laděné konce skladeb) kompoziční kostrbatost, kdy v mnoha skladbách jsou příliš cítit švy jednotlivých částí. Intronaut na sebe lepí samostatné motivy až neuvěřitelně toporně a při slepém poslechu by jednoho vůbec nenapadlo, že se jedná o tak zkušený soubor s tak silnou historií. Jako příklad si můžete dát skladbu The Cull, která sice obsahuje všechno, co dělá tuhle kapelu právě touhle kapelou, ale současně neobsahuje nic, co by všechny tyto ingredience spojilo do jednoho intenzivního zážitku. Nota bene když se v úplném závěru začne všechno rozplývat v laciných popíkových pasážích, které nejsou hodny jména Intronaut. A že jich na desce je!

Naopak jako šanci, kterou to chtělo chytit mnohem víc za pačesy, vnímám místy roztroušené samplované pozadí (pokud to tedy nejsou nějaké speciální efekty na kytaře), které je skvělé, ale je ho strašně málo. Obecně deska stojí především na krkolomných kytarách (ve stereu vám budou lítat jak splašení holubi) a je velká škoda, že myšlenka nějaké elektroniky a hlubší atmosféry nebyla rozvinuta do podstatně větších rozměrů. Místo toho jsme svědky hráčské ekvilibristiky, k níž mě napadají slova jako samoúčelná nebo zbytečná, když výsledná skladba protéká mezi prsty a při pečlivém poslechu se dostavuje maximálně pocit zmatenosti nad tím, co se to Intronaut snaží sdělit. Navíc většina písní své délky kolem šesti až sedmi minut dosahuje zhusta nastavováním a prodlužováním nezajímavých pasáží a snad s výjimkou velmi slušné Tripolar tenhle postup jen zvětšuje celkový pocit posluchačského zmatku.

Ve výsledku jsem o čtyři odstavce výše ani netušil, kam až mě moje psaní dovede, protože tahle deska je především komplikovaná v tom, že ji nelze chytnout za jeden konec a udělat si na ni názor nějak jednoduše a jednoznačně. Vlastně mám pořád dojem, že poslouchám velmi dobrou kapelu, ale tu vyčerpanost a vyčpělost cítím mnohem víc než kdykoliv jindy. Nechat album odležet při konečném součtu nakonec nepomohlo a ani po téměř půl roce nevidím důvod, proč bych se k němu měl v budoucnu vracet.