Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak jako z popela povstává bájný Fénix, tak z tratoliště krve a dávky spermatu se znovu zhmotnilo jméno Isacaarum. Kapela, která ve své době budila úctu, respekt a záruku skvělé zábavy. Jak hudební, tak i koncertní. Obnovení jména v sestavě, která není totožná s poslední soupiskou aktivních let budí otazníky. Ale netřeba předem přivírat kvelurantské oči. Reunion je to povedený.

Možná teď ještě tápete v diskografii a hledáte v paměti, či jiném archívu, kterážeto nahrávka byla vlastně tou poslední. Já osobně se klaním k albu Whorecraft vydaném roku 2013, jelikož nedlouho poté kapela ohlašuje konec z různých důvodů. Sice pak tak nějak bez ohlášení a v šoku vyšlo dílo Retrorgy, ale to vnímám jako takové poslední vymetení šuplíků, neboť skladby na albu obsažené pochází z dřívějších let, a svého času nebyly vpuštěny do playlistu tehdy aktuálních desek. Došlo tak k určité obrodě rovněž tehdejší sestavy a nové nahrání těchto archiválií. Už samotný název odkazoval na podstatu nahrávky, aby i neznalý situace odtušil, že nejde o klasickou řadovou desku v plném slova smyslu, ale o takový lechtivý doplněk. Ostatně právě složení hudebníků na díle se podílejících bylo i dostatečně vypovídající. (A vlastně stejné složení nahrálo i nynější novinku). Psal se rok 2018 a zdálo se, že toto byla teprve ta poslední definitivní tečka. Jenže muzikantům se uzavření určitých kapitol vlastních dějin často rozleží v hlavě a po nějaké době dojde k slovutnému návratu. Hudební dějiny jsou toho plné a budí roztodivné vášně, diskuse a předsudky. Já na to mám také svůj názor, ale všechny předtuchy a otázky nakonec vyřeší hudba samotná, tak pojďme na ni.

Impregnation jest titul, které smyslně zapadá do kontextu diskografie a volně pokračuje v perverzním módu, který si mohli fanoušci oblíbit a osvojit. Hrátky se slovíčky pokračují už v úžasných názvech písní a nejinak tomu pochopitelně je v lyrice samotné. Ostatně Chymus je v tomto oboru zapsán zlatým fontem a netřeba se předem obávat selhání. A když je v tomto smyslu vedeno plynulé pokračování, tak vás ujišťuji, že hudebně jsme opět tam, kde jsme Isacaarum vždy cítili nejlépe – v grindu s metalovým odérem. Můžete sice popíchnout, že začátky kapely byly čistě black metalové a dovětky této sféry se otiskly v různých intenzitách i do pozdější tvorby, která se tak stala jedinečnou. A máte samozřejmě pravdu. Ale nelze drobný vliv blackových vichřic vyloučit ani tentokrát. Byť je tenhle element zastoupen v opravdu minoritním měřítku a je také docela pravděpodobné, že jej tam cítím jen já podvědomě a možná i docela vyfantazírovaně.

Fakt, že se na díle podílí Bambus, který s kapelou tvořil historii alb Die Verwandelung – Shibari Kata (tedy včetně toho dávného blacku) se odráží v tom, že tato epocha je současné tváři kapely nejblíže. Tedy řízný grind kořeněný obecně zlým metalem. Energie stále stejná – třaskavá, militantní, zvrhlá a opojná. Není to jen neúprosný válec a křižácké tažení vpřed. I pod pásy tohoto tanku se najde prostor pro barevnost a smělé uvolnění. Jsou to momenty, které odlišují skladby od sebe a které jim dodávají specifický šmrnc a poetiku. Někde je to motorový zvuk baskytary, jinde úderné řinčení bicích. V mohutném celku je to skvěle fungující mašinérie, do které když si dosadíte ten kontext textů a celkové stylizace, tak prostě musíte ucítit pot i na svém čele. Přinejmenším. Ti vnímavější zacítí odér tělních tekutin rozličného charakteru. Někomu možná přesto bude chybět větší hravost, kterou přineslo třeba Menses Exorcism nebo Whorecraft. Teď myslím takovou tu větší melodičnost a občasné klidnější tempo, a i ten letmý dotek elektroniky. Ale zase musíme konstatovat, že každá deska má něco svého a něco neopakovatelného. Impregnation tak do diskografie zapadne zcela samovolně bez oděrek a prolité krve, jako správně naimpregnovaný... vy víte co vy víte kam.