Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velké letní festivaly mne poněkud míjí, což si čtenáři Echoes asi povšimli, dosyta mi totiž stačí akce, které jsou podobny třeba té, která na Šumavě uzavřela prázdninovou dvouměsíční éru. Zatímco v Praze bujaří grindeři juchali na Fekal Party, v Sušici se jásalo nad prvním ročníkem festivalu Metal Madness. Ačkoliv loni jsem se ve vedru zmítal v prostorách Modré Vopice na zmíněném Fekal Party, letos jsem dal přednos domovině a v brzkém odpoledni spěchal na ostrov Santos. Počasí bylo koncem srpna všelijaké, jenom ne příjemné. Nevím, jak to kluci z Mortifilie zařídili, ale na jejich fesťáku nepadla ani kapka deště. Respektive jsem si těchto kapek nevšímal, úspěšně jsem se zaměřoval na kapky zcela jiného charakteru a účelu, ale to není momentálně důležité.

Sušice je město krásné a ne nadarmo se mu přezdívá brána Šumavy. V posledních několika letech navíc doznává množství kulturních úprav. Otevřel se zde nový skatepark, krytý bazén a krom dalších rekultivačních úprav byl rozsáhle opraven i ostrov Santos. Ten dospěl do útulné, střízlivé podoby, kdy přibylo několik cestiček a především zábavných doplňků pro děti. Rodičové si pak mohou vychutnat doušek oblíbených nápojů v místním dominantním baru s bohatým počtem míst k sezení. Prostor jako stvořený pro hudební akci. Ostatně nějaký ten pátek se už zde koná tradiční Šumava Rocks, který mě za celou svou existenční éru ještě nedokázal přilákat k návštěvě. V hlavě ještě chovám vzpomínku na fest jménem Šumavský medvěd, nebo něco takového, jenže ten už je dávno za zenitem. Právě proto jsem rád, že se pár nadšeneckých hlav pozvedlo a rozťalo mlčenlivé období, neboť ostrov Santos již strádal tvrdých žánrů.

Metal Madness odstartovali úderníci Restriction úderem třetí hodiny odpolední. Bohužel jsem přispěchal až příliš pozdě a během jejich vlastních songů se občerstvoval prvním pivíčkem a vybíral místo k usednutí. Pak přišla už jen poslední skladba, kterou byl cover Aces High od Iron Maiden. Na takto titěrném zážitku ani nemohu stavět, čímž se kapele omlouvám a pozvolna přejdeme v další.

Do areálu začalo proudit více hlav, mezi kterými jsem rozeznával obličeje dobrých přátel, čímž hned atmosféra festivalu nabrala rovněž na pozitivech. Sešli jsme se akorát před jedinou blackovou kapelou tohoto dne – Wyrm. Jakkoliv jsou to lidé zruční a hráčsky šikovní, počíná se u mne dostavovat pocit monolitosti jejich vystoupení. Je to spíš dáno tím, že kapelu jsem viděl letos už několikrát a vždy to bylo de facto stejné. Předvídatelný set, který stále pročesává veškerá období jejich tvorby. Nechci, aby můj dojem vyzněl negativně, kapelu mám svým způsobem rád a čas od času je protočím v přehrávači, ale naživo by to už chtělo drobnou změnu. Možná nový materiál, což? Nicméně Ballet for the Antichrist mě baví stále stejně.

Třetím zášlehem byla, pro mne dosud neznámá, formace Sixth Dimension z Mostu. Budu upřímný a přiznám, že tato kapela mne příliš neoslovila. Působilo lehce úsměvně její silácké vystupování s notnou dávkou zdravé šílenosti. Bral jsem to jako dobrou zábavu, jenže set se začal přejídat a nepříjemně protahovat. Jisté nápady tam samozřejmě byly, jen se skupině podařilo jejich podstatu zadupat v záplavě klišé postupů a okoukaných póz. Já vím, zní to nepříjemně, ale tohle se mi lehce míjelo s vkusem.

Pravé peklo přišlo s ostřílenou partou Brutally Deceased. Od chvíle, kdy jsem je viděl naposled, už několik kubíků vody Otavou proteklo, ovšem kladné dojmy zůstávají. Tentokrát se banda předvedla v roli brutálních drtičů švédoviny s roubovaným grindem. Valivý set, kterému chyběla jen odezva od publika, které bylo po celou dobu akce jaksi chladnější. Smrtonosný vokál musí znít v uších všem, kdož se v onu chvíli, byť rekreačně, ocitli v blízkosti areálu, ještě dnes. Všichni, kterým chybí starobylá tvář poctivé švédské řezničiny, by měli udělat pouť na jejich koncert. Je rozhodně o co stát.

V tempu se nepolevovalo, spíše naopak. Pořádné grády rozjeli jihočeští matadoři Gride. Na české scéně již zarytý pojem a jednoznačně sázka na jistotu. Grindcore ve své nahotě i s příměsí hardcore a dalších ultrasvižných odnoží. Zábavně chytlavý set, který rozkmital snad všechny hlavy, ačkoliv těla byla stále spíše statická. Z podia se valilo typické Grideovské peklo, čeřící především novější repertoár. Stále marně čekám na Inside, hehe. Jinak bez chyby, jako vždy.

Z jihu Čech zavítali i moji velcí oblíbenci Isacaarum, kteří s sebou přivezli vinylovou edici posledního alba Whorecraft (za dovezenou podepsanou verzi klukům velice děkuji!). 13. září kapela oslaví dvacet let na scéně a nadšení z tohoto jubilea je na nich setsakramensky znát. Do vystoupení dávají vše, osvědčené fláky i humornou nadsázku. Hodně se hrálo z nové desky, což je pochopitelný krok, ovšem nezapomínalo se ani na starší tvorbu. Parádní a stylový gig. Ještě jednou se omlouvám Jimmymu za toho panáka :D

S poměrně kontroverzní reakcí se setkala thrash metalová banda Kryptor. Zatímco jedni hovořili o nudě a nicotné náplni, druzí byli spokojeně nadšení. Já tuhle bandu nikdy nijak zvlášť nesledoval, a proto jsem ani dnes mnoho nečekal. Dostal jsem přesně to, co jsem odtušil z dobových kompilaček Totální běs, čili takový štěkavý český thrash, který hrával třeba i Debustrol. Pro harcovníky, kteří takový střih mají pod kůží, šlo jistě o výtečný moment a milý zážitek. Ty ostatní to moc nebavilo a po pár skladbách se odebrali k pivu a klábosení, stejně jako já.

Kdo jiný by měl akci uzavírat než domácí a pořadatelská mord parta Mortifilia. Koncert odpálili mou oblíbenou věcí The Christhunt a zvesela pokračovali ve svižném death metalovém tempu dál. Zaznělo hodně flákot z posledního alba Fate. Fanoušci už mají skladby dobře nastudované, a tak není divu, že domácí bandu notně podporovali. Kapela hrála s jistotou a bylo na ní vidět dobré rozpoložení z bezchybně proběhnuté akce. Těsně před dvanáctou hodinou dohrál poslední song a koncert i fest jako takový byl u konce.

Jak tak přemýšlím nad obecným průběhem festu, tak nacházím snad jen jednu výtku, a to slabou účast (cca 120 hlav). Krom toho vše šlapalo až neuvěřitelně skvěle. Hrací časy se dodržovaly, fronty se nikde netvořily. Bylo příjemné se dívat, jak se děcka v tričkách typu "made in hell" klouzala po skluzavce, nebo točila na kolotoči za zvuku Brutally Deceased nebo Gride. Nezbývá než se těšit na příští ročník.

Autorem fotografií je Coornelus ze spřáteleného Fobia zinu, kterému tímto děkuji. Autorem fotografií kapely Restriction je zase Nothingface, kterému děkuji rovněž.