Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Holandskou blackmetalovou scénu sice šmahem uctívám, ale zároveň si udržuji obezřetný odstup, protože mám takové podezření, že nějaká loajalita k černému kovu není ve skutečnosti jejím hlavním pohonem. V těchto krajích mi přijde, že ten žánr spíše slouží jako prostředek k prozkoumávání a aplikaci své specifické atmosféry na trochu odlišnější příběhy než ty, ku kterým většinou svítí hořící kostely či nedejbože kříže. Mám pak výhodu v tom, že z ničeho nic najednou nekoukám překvapeně na to jak kapela, která se doposud definovala bezskrupulozním blackem, posmutněle a něžně truchlí nad koncem všeho. Spíš jsem to již delší dobu naopak čekal. K jejich poslední desce Spiritus Sylvestris prohlašují Iskandr, že "je-li tento svět u konce, zaslouží si requiem za vše, co s ním bude ztraceno". Náladu tedy máme doufám nastavenou, pojďme na to.

Na metalovém rozcestníku metal-archives.com jsou Iskandr předpokládám nyní čekatelé na úpravu v kolonce hudebního žánru k oblíbenému "Black Metal (early); Post-Metal/Rock (later)". Co se týče totiž jejich zatím poslední desky, tak z blacku tam není již vůbec nic. Ale ani co by se za nehet. Null, nada, Het, kurwa nie. Snad jen v té permanentní soumračné náladě celé nahrávky bychom mohli nalézt zbytky podladěných kytarových melancholií, ale jinak, radím vám dobře, zatáhněte tentokrát za úplně jinou páku, než jste byli dosud zvyklí. Ať nedopadnete jak těch pár zmatených zahraničních recenzentů, kteří očividně nevěděli, co si s vývojem kapely počít a snažili se na ni aplikovat metalový jazyk, vůči kterému je tahle hudba drzá až rezistentní.

Spiritus Sylvestris přitom není složitá deska. Orientuje se v ní dobře, má překrásný, hutný a čitelný zvuk. Nicméně je šíleně tíživá. Ona oficiální doprovodná věta o requiem velmi sedí, protože obsah alba skutečně splňuje veškeré parametry místy až otupující tryzny. Takřka se neměnící rytmus doprovázejí úsporné, temné, ve své dominanci až brutální basové plochy. Hudební motivy se variují minimálně, což místy věrně evokuje vize o soumračných rituálech a posledních pochodech. Na noční procházky utahaným městem je to pak stejně dobrý společník, jako na osamělé předspánkové meditace. Jen bacha, aby do to vás příliš nevstoupilo. Mám totiž podezření, že hluboko pod všemi svými mellotronovými a baskytarovými vrstvami se skrývá v jádru opravdová, nefalšovaná, bolestivá temnota, kterou všechny ty zvukové plochy drží ohrazenou.

Bavit se během poslechu nicméně dá tím, že budete v hlavě vyvolávat různé jiné hudební projekty, které vám to v dílčích momentech připomene a třeba se vám tak i podaří vymyslet vhodnou čtyřslovnou žánrovou škatuli, což je ostatně také specialita mnoha vlámských hudebních projektů. Asi nejpřekvapivější mi tam přijdou aluze na Killing Joke, a to zejména postpunkovými bicími a jemným posmutnělým hlasem O. Iskandra (jinak kytaristy například v perfektní Turii). Schválně si pusťte poslední zásek desky, píseň Nachtvorst a až pak se zkuste hádat. Sólstafir v období Svartir Sandar jsou také dobré vodítko, ale pokud z tohohle klobouku ještě vytáhne někdo třeba Annu von Hausswolff nebo Der Blutharsch, nijak se neztrapní. Dlužno to pak ještě dosolit specifickým gothic-rockovým odérem a můžete mít celkem slušnou představu na jaké dobrodružství se s touhle plackou vydáváte.

Ve výsledku jde o ideální případovou studii desky, která odměňuje kooperaci posluchače. Všechno zajímavé v ní se skrývá vlastně pod jejím povrchem, pod tou hladinou provokujících repetic. Tam si živoří docela bohatý ekosystém, ve kterém se navštěvují a zase loučí různé skromné melodické motivy a obměny. Ale důkladná analýza nemusí být nutně jedinou pozicí k docenění. Spiritu Sylvestru se myslím můžete i beze strachu svěřit, a nechat se jím někam dovést. I přesto, že má v sobě hmatatelnou beznaděj, není ve své povaze zlé. Akorát konejšivých slov se od něj prostě nedočkáte. A i kdyby, tak by stejně byly holandsky. Což je jazyk u kterého mám vždycky pocit, že na mě někdo regulérně odkašlává.