Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ryze odpočinková záležitost, vítaná společnice k večernímu nadničímnepřemýšlení, bezcílnému hloubání napříč krabicí ničeho, sčítání populace hmyzu proniknuvšího skrze pootevřené okno vstříc mizernému světlu, generovanému imitací lampy původem z vietnamské tržnice prodávané renomovaným překupníkem za desetinásobek reálné ceny. Jednoduchost, nakažlivá poutavost, padesátá odmocnina z vlezlosti, J Macis. Místo chybně zvoleného interpunkčního znaménka na třetím místě dosaďte rovnítko. Záhada vyřešena.

Za čtyři hodiny vstáváte do práce, ale znovu mačkáte play, aniž byste měnili placku. Nakonec proč ne? Kolem klid, jen králíkárnami prostupuje pouličním osvětlením znečištěná tma středně velkého maloměsta, nalitý soused svůj boj s neprostupným zámkem vzdává u předposledního klíče a slastně odpadá vstříc náruči přilehlého křoviska uspokojen vlastní existencí, rozváleným poštovním schránkám uvědomělejších a nervovému šoku kolemskotačícího pudlíka navzdory. Ideální stav. J Mascis nechává rozeznít svou kytaru taženou kňouravým hláskem skrze noční oblohu jasnou jako slovo Boží. Tiše, nenápadně. Kdo chce, uslyší. Netřeba znásilňovat zasloužilé kondenzátory, kroutit vyšeptalé potenciometry, žhavit omšelé cívky polomrtvého zesilovače. Každý čas od času vytáhne svých pět minut odpočinku. Mysl přechází do úsporného režimu. Netřeba důvod k odporu. Absurdně nekomplikované, slastně antiumělecké, pitomě monolitické a přesto nakažlivé. Je čemu se divit? Chtěli byste usínat zaklíněni do slepého východu bludiště poskládaného z lega pomalovaného motivy obrazů Pabla Picassa, Josefa Lady a Karla Gotta?

Není marné čnít nad přízemností průměrných, ale nač ze sebe dělat pitomce… Racionální úvaha střízlivého konzervativce říká cosi o standardně provedeném cvičení na téma: „osobní zpověď stárnoucího rebela, protkaná nití vlastních prožitků dob minulých, únavné reality okamžiků přítomných, tužeb budoucích – dost možná uskutečnitelných, ale i těch jen stěží splnitelných.“ S výsledkem? Limitně se blížícím modusu příslušného výběrového souboru. Jistě, pro někoho správná úvaha… nicméně hudba není exaktní věda. A pocity nelze znásilnit vzorcem, rovnicí nebo elektronickou kartotékou. Zavřít oči. Sfouknout skomírající svíčku. Vnímat proužek bílého kouře pomalu vyplňující okolní prostor. Poslední hrábnutí do strun. Ticho. Chvíle mezi nebem a zemí. Deset let života navíc. Proveďte zkoušku.