Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
J Mascis - Tied to a Star

J MascisTied to a Star

David16.10.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak, promo z české distribuce
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Absurdně nekomplikované, slastně antiumělecké, pitomě monolitické a přesto nakažlivé.

Ryze odpočinková záležitost, vítaná společnice k večernímu nadničímnepřemýšlení, bezcílnému hloubání napříč krabicí ničeho, sčítání populace hmyzu proniknuvšího skrze pootevřené okno vstříc mizernému světlu, generovanému imitací lampy původem z vietnamské tržnice prodávané renomovaným překupníkem za desetinásobek reálné ceny. Jednoduchost, nakažlivá poutavost, padesátá odmocnina z vlezlosti, J Macis. Místo chybně zvoleného interpunkčního znaménka na třetím místě dosaďte rovnítko. Záhada vyřešena.

 

Za čtyři hodiny vstáváte do práce, ale znovu mačkáte play, aniž byste měnili placku. Nakonec proč ne? Kolem klid, jen králíkárnami prostupuje pouličním osvětlením znečištěná tma středně velkého maloměsta, nalitý soused svůj boj s neprostupným zámkem vzdává u předposledního klíče a slastně odpadá vstříc náruči přilehlého křoviska uspokojen vlastní existencí, rozváleným poštovním schránkám uvědomělejších a nervovému šoku kolemskotačícího pudlíka navzdory. Ideální stav. J Mascis nechává rozeznít svou kytaru taženou kňouravým hláskem skrze noční oblohu jasnou jako slovo Boží. Tiše, nenápadně. Kdo chce, uslyší. Netřeba znásilňovat zasloužilé kondenzátory, kroutit vyšeptalé potenciometry, žhavit omšelé cívky polomrtvého zesilovače. Každý čas od času vytáhne svých pět minut odpočinku. Mysl přechází do úsporného režimu. Netřeba důvod k odporu. Absurdně nekomplikované, slastně antiumělecké, pitomě monolitické a přesto nakažlivé. Je čemu se divit? Chtěli byste usínat zaklíněni do slepého východu bludiště poskládaného z lega pomalovaného motivy obrazů Pabla Picassa, Josefa Lady a Karla Gotta?

 

 

Není marné čnít nad přízemností průměrných, ale nač ze sebe dělat pitomce… Racionální úvaha střízlivého konzervativce říká cosi o standardně provedeném cvičení na téma: „osobní zpověď stárnoucího rebela, protkaná nití vlastních prožitků dob minulých, únavné reality okamžiků přítomných, tužeb budoucích – dost možná uskutečnitelných, ale i těch jen stěží splnitelných.“ S výsledkem? Limitně se blížícím modusu příslušného výběrového souboru. Jistě, pro někoho správná úvaha… nicméně hudba není exaktní věda. A pocity nelze znásilnit vzorcem, rovnicí nebo elektronickou kartotékou. Zavřít oči. Sfouknout skomírající svíčku. Vnímat proužek bílého kouře pomalu vyplňující okolní prostor. Poslední hrábnutí do strun. Ticho. Chvíle mezi nebem a zemí. Deset let života navíc. Proveďte zkoušku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky