Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle je úkaz. Respektive takové příjemné překvapení. Pochopitelně není jediné svého druhu, ale mně to dělá docela radost. Jde o to, že se na světlo denní vyklubala další blackmetalová kapela. To asi není zas taková senzace, což? No, jde o to, že tahle banda jménem Hevn má mladé členy, kterým podle dostupných informací ještě není ani dvacet let, takže se narodili někdy v době, kdy jsem třeba já už začínal psát nějaké rozumy o hudbě. Hrůza… pro mě pochopitelně… ale neodbíhejme. Mojí myšlenkou totiž je představit zde kapelu, která je takto mladá, a přitom je její tvorba naprosto autentická a při nějakém slepém poslechu by člověk hádal existenci nahrávky minimálně od roku 1996, a ne, že dílo vzniklo letos – tedy 2026. A to mi osobně přijde fajn.

Je to sice běžný black metal toho nejklasičtějšího střihu, ale má v sobě něco, co jiným zase třeba uniká. Tenhle black je fakt černej, má to úžasnou potemnělou atmosféru. Občas takové funerální tempo, vyloženě ledové a chmurné. Zajímavý je i zvuk, který je prostě správně zastřený, až takový raw, a dává vzpomenout na různá dema a nejen to. Přesto zachovává dostatečnou čitelnost pro všechny nástroje. Takže když chcete, můžete se dobře soustředit i jen na baskytaru nebo bicí, ačkoliv tohoto poznatku jsem si všiml teprve při poslechu ve sluchátkách. Musím rovněž upozornit na občasné podkreslení nálady malou klávesovou plochou, která pak zahušťuje náladu, jak je třeba. Alespoň mám dojem, že jde o klávesy, ale třeba se pletu a je to jen šikovně nastavené vazbení a tak. 

Líbí se mi kytarové nápady, byť se jede třeba v pomalejších a středních tempech. Má to takový ten starodávný punc. Obecně lze říci, že jde o primitivní, ale přitom monotónně podmanivý a uhrančivý způsob hry. Však si vzpomenete na raná alba všech těch vzývaných veličin, což jsou ostatně krajané této kapely. Takže by se dal využít s klidným svědomím i sigil True Norwegian Black Metal. Já tam totiž nacházím úplnou shodu se vším, co tahle značka obnáší. No, možná chybí nějaká vražda, žhářský útok nebo jiný kriminální delikt. Ale o tom to teď není. Teď je to fakt o té svérázné a odhodlané hudbě.

Fascinuje mě, že se pořád najdou takto mladé duše, které hodlají vzdávat úctu žánru, který možná zakládali kámoši jejich otců a maminek. Líbí se mi, s jakým odhodláním se do něj vrhají, že ctí jakási pravidla, která má ve své ryzí podstatě tento žánr vepsaná. Pro někoho fádní klišé a otřepané divadlo, ale pro jiné je to pořád silná emotivní záležitost, která znamená něco jako víru nebo oddanost. Je to zkrátka na úhlu pohledu, a pokud jste nakloněni směrem k black metalu a nepřestává vás bavit, tak tohle bude příjemná věc.

Deska I Den Evige Natt sice obsahuje pouhou půlhodinu pravé zábavy, ale ve výsledku je to plně dostačující délka k tomu, co je třeba sdělit. Aktuálně se už jen vyhlíží fyzické vydání. Takový drobný, možná nesmělý materiál, který však má obdivuhodný potenciál. Třebaže mu chybí větší dravost a živočišnější energie, pořád je to velmi zanícená práce, které lze tu úctu a respekt k tématu věřit. Jsem potěšen, že takové nahrávky pořád vznikají, fakt paráda.