Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud jde o vydávání velkých desek, bylo u The Guantanamo School of Medicine dost dlouho ticho po pěšině. Tahle kapela složená kolem nestárnoucího a neustále akčního soudruha Jello Biafry debutovala v roce 2009, čtyři roky nato přidala druhou desku (TADY máte recenzi) a pak už z Guantanáma nic. V roce 2015 jsem stihl koncert na Flédě, kde tehdy ani ne šedesátiletý Biafra svou energií strčil do kapsy o dvě generace mladší usmrkance, a dodnes mám pod kůží napsáno, že to byl fantastický zážitek. V ten samý rok vyšel ještě naprosto výborný živák Walk On Jindal’s Splinters (pod hlavičkou The New Orleans Raunch And Soul All-Stars, recenzi máte ZDE), čímž se minimálně v mé sbírce přestalo cokoliv měnit. Další vývoj nastal až loni na podzim.

Tedy částečně. S ohledem na celospolečenskou situaci vyšla třetí deska nazvaná Tea Party Revenge Porn prozatím jen digitálně, a to v říjnu a samozřejmě kde jinde než na Alternative Tentacles. Pokud je něco nepřekvapivé a zcela jasně provázané s dřívější tvorbou kapely, je to a) naprosto výborná energie desky, její drajv, rychlost, razance a nasazení, a za b) anti-establishmentová politická doktrína vůči Trumpovi, čemukoliv pravicovému či konzervativnímu (stačí si přeložit název). Obojí neodmyslitelně patří k tvorbě Jello Biafry a podivovat se nad čímkoliv z toho by bylo mimo mísu. Nicméně je dobré o tom minimálně vědět, protože pokud někdo bude mít problém s tím, že deska není prakticky nic jiného než zhudebněný politický manifest, bude se muset poohlédnou jinde. Za sebe jak pro potřeby recenze, tak pro účely vlastního poslechu otevřeně přiznávám, že politickou stránku desky vypínám a neřeším, protože v mém případě by to znamenalo album okamžitě spláchnout do záchodu. Nemám rád černobílé vidění světa a lidí, a nemám rád současné komunisty, ať už si říkají liberálové, progresivisté, demokrati, aktivisté nebo nějak jinak. Je to pořád stejné zlo.

Oproti předchozí desce White People And The Damage Done (2013) se kromě kytaristy Ralpha Spighta proměnila sestava (rytmická sekce) a ubylo hostů. Respektive z informací roztroušených po internetu jsem nabyl dojmu, že na hosty typu „dechová sekce“ vůbec nedošlo a taky nic podobného z desky není slyšet. Lze jednoduše říct, že nová deska na to jde jednoduše. Deset skladeb úhrnné délky 45 minut představuje deset projektilů do vaší hlavy, které jsou postupně vypáleny, zavrtají se do vás a konec. Zní to trochu jako zkratka, ale přesně tak to s tímto albem je a jde jen o to si uvědomit, že je to jeho největší výhoda.

Nuda? Neexistuje. Lehká noha na plynu? No snad asi jen jednou. Energie? Nekompromisní tah na bránu? Prakticky non-stop. Tea Party Revenge Porn je album výtečně poskládaných skladeb, které jednoduchost a přímočarost povýšily na ty největší přednosti bez snahy se podbízet nebo sklouzávat k lidovosti. Jello Biafra i po šedesátce podává svůj naprosto přesvědčivý a strhující výkon, který platí za bernou minci už od dob Dead Kennedys. Kam na ten elán chodí, netuším (zkuste A Boring Day Is What I Need). Zajímavé je, že i přes naprostou nekomplikovanost album nabízí zajímavé momenty, které každou skladbu činí originální a jasně uchopitelnou. Ať už je to pochodový marš v We Created Putin, zajímavě zklidněná pasáž v Let’s Go Stare at Bloody Dead People, country úvod v hodně rozevláté No More Selfies, zuřivé klávesy v The Last Big Gulp. Jsou to drobné střípky roztroušené při poslechu alba tak akorát, aby pozornost neustále pracovala naplno a album neustále působilo dostatečně zajímavě a přitažlivě. A nutno přiznat, že se mu to daří. A že pocit vyčerpanosti nepřichází ani v překvapivě dlouhých skladbách (na poměry žánru) - třeba Satan’s Combover má šest a půl minuty.

Suma sumárum bezva album, možná nejvíc bezva z celé té malé diskografie The Guantanamo School of Medicine. Tedy bezva album k poslechu, byť zvukově se na vás bude tlačit z repráků jak levná děvucha v bordelu ... radši trochu odehnat. Obsahově jsme si už napsali, že budeme tolerantní a že soudruhovi Biafrovi necháme, co jeho jest. Ostatně Amerika si teď diktaturu proletariátu éru moderních myšlenek vyzkouší na vlastní kůži, tak jim to přejme a sami buďme rádi, že tuhle etapu celospolečenského blaha už máme za sebou.