Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sólové desky Jerryho Cantrella byly až doposud soustředěny do krátkého období na přelomu milénia, což samozřejmě mohlo souviset s tím, že jeho domovská kapela Alice in Chains pokud jde o nové nahrávky mlčela a v roce 2002 se po smrti Layne Staleyho odmlčela úplně. V roce 1998 vyšel sólový debut Boggy Depot a v roce 2002 nejdřív Degradation Trip po pěti měsících následovaný rozšířenou verzí Degradation Trip Volumes 1 & 2. Toť vše. Po třech letech se opět ke slovu přihlásili Alice in Chains rozšíření o Williama DuValla, což je příběh završený v roce 2009 fantastickou návratovou deskou Black Gives Way to Blue, kterou osobně považuju za jeden z nejlepších hudebních návratů v hudební historii. A vzhledem k tomu, že Alice velmi suverénně jede dál, nová sólovka Jerryho Cantrella mě upřímně překvapila.

Oproti té předchozí je mnohem líp stravitelná minimálně s ohledem na její délku, která se aktuálně točí kolem standardních 40 minut. Předchozích pětadvacet položek a téměř dvě a půl hodiny poslechu vyžadovalo řádný díl vaší trpělivosti, byť nikdo netvrdí, že v případě snahy nepřišla odpovídající odměna. Ostatně kolegovo psaní si můžete připomenout ZDE. V tomto ohledu je novinka Brighten naprostá malina, což ostatně píšu nejen s ohledem na její délku, ale i na její obsah, který představuje kolekci posluchačsky vstřícných, odpočinkových a odlehčených písniček, na které člověk dostane chuť přesně ve chvíli, kdy mu stav vnitřní baterie začne hlásit nebezpečně nízký stav.

V případě téhle desky a Jerryho Cantrella obecně se navíc dokážu zcela bez potíží vyhnout diskuzím na téma „poloviční Alice“ nebo „sbírka nápadů, co se nevešla do hlavního programu“, protože suverénnost desky je naprosto nepřipouští. Samozřejmě je znát to, že Cantrell nemá po svém boku DuValla, jeho hlas a jeho nápady, které jsou zcela jasně rozpoznatelné na albech jejich domovské kapely. DuVallovy riffy mají svou hloubku a důraz (za všechny zkuste skladbu Phantom Limb z druhé návratové desky The Devil Put Dinosaurs Here) a i když jsou svou povahou jiné a v některých ohledech si troufám říct že i lepší než Cantrellovy, na tomto albu mi nechybí. Toto album je svým nastavením jiné, klidnější, smířlivější a harmonizující nikoliv díky vícehlasům Cantrell & DuVall, ale na trajektorii Cantrella a jeho kytary. Tam je skryté všechno. Nebo skoro všechno.

Album Brighten v tomto ohledu nemá slabé místo, zato silných míst i přes prvotní dojem jednoduchosti až triviálnosti na rozdávání.  Dílem v tom slyším samozřejmě pana vedoucího, ale dílem i jeho spoluhráče, které si Cantrell pozval na nahrávání a kteří rozhodně nepatří do druhé ligy. Ti s sebou přinesli když už nic jiného tak svoje nástroje rozšiřující teritorium prosté rockové skladby o další území a jejich příchutě. Ať už se jedná o nádech amerického country v Black Hearts And Evil Done nebo krásné klávesy ve svižné skladbě Had to Know. Celkový dojem ale stále tentýž, zklidněný, harmonický a místy až neskutečně magický. Za všechny budu jmenovat první skladbu Atone a její úvodní motiv, a pak samozřejmě Siren Song, v němž Cantrell jednoznačně ukazuje, proč v hudebním světě patří k tak respektovaným osobnostem. Naopak jistým limitem posluchačského zážitku může být zbytečně přetlakovaný zvuk, což je problém společný s Alice a staví člověka do pozice „přijmout nebo nechat být“. Což si musí rozhodnout každý sám. A pokud by k tomu rozhodnutí pomohlo živé vystoupení, uvidíme se na konci června v pražském Lucerna Music Baru.