Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Americká kapela Job for a Cowboy (dále JFAC), to je především death metal s výraznými deathcorovými elementy. Nabroušené kytary, natlakovaný zvuk a čelo zpěváka ozdobené naběhlými žílami. Zkrátka řečeno nic pro mě. Ještě zkraje loňského roku nic nenasvědčovalo tomu, že by se naše cesty měly v budoucnu zkřížit. Ale zatímco se můj postoj k tomuto hudebnímu stylu vůbec nezměnil, JFAC u sebe skrze album “Sun Eater” vygruntovali takovým způsobem, že v jejich hudbě prakticky nezůstal kámen na kameni. Pak už stačila jen malá náhoda, cesty se zkřížily a jiskra přeskočila.

Na nahrávce “Sun Eater” se JFAC až nečekaně otevřeli melodiím a jejich technické pojetí death metalu se zcela oprostilo od deathcorových prvků, které mně vždy dráždily k nepříčetnosti. Výraznou změnu zaznamenal též zvuk, který už nepůsobí tak negativně a moderně jedovatě, ale je řádně heavy, jak se na technický (nikoli brutal) death metal sluší i s trochou staromódní zastřenosti. Nezanedbatelnou roli v této proměně jistě sehrály sedmistrunné kytary, které jsou ke slyšení především ve vybrnkávačkách a temně mrazivých vyhrávkách, které tak chladí, až má člověk falešný hřejivý pocit. Jsem potěšen, že to JFAC vzali za správný konec provazu a nevydali se na tenký led matematického závodění, které mnohdy nikam nevede.

I méně pozorný posluchač si jistě všimne dominantní role baskytary. Nick Schendzielos dokáže strhnout veškerou pozornost na svou stranu, zhypnotizovat svou oběť a pak ji vyplivnout do víru kytarových vyhrávek, které by svým dechem mohly mrazit špenát. Jakmile dojde na silný moment, basa je obvykle u toho. Příklad za všechny - přechod z “Eating the Visions of God” na “Sun of Nihility” (obě dvě patří k absolutním vrcholům). Intimní přitom technická pasáž, o níž mohu s uspokojujícím mrazením říct, že jde o to nejlepší, co jsem v loňském roce v této oblasti slyšel. Svým způsobem JFAC navazují na odkaz Death, Necrophagist a podobných zástupců technické větve death metalu, kteří na kouzla a čáry baskytary často a úspěšně sázeli.

S odstupem času přemítám, zda-li není na škodu, že “Sun Eater” je skoupé na rychlá tempa. Death metal by přece měl kousat nejen svou zlobou, ale i rychlostí. Nebo ne? JFAC přišlápnou plyn k podlaze jen příležitostně a z rychlých rubanic hostujícího mistra Dannyho Walkera (doma je v Intronaut) mnohokrát podřadí na nižší stupeň nebo se rovnou zastaví v zamyšleném rozjímání. Tyto momenty mám nakonec vlastně nejraději. Ať to jsou už zmiňované dvě úvodní špičkové skladby, které se nesou takřka výhradně ve středním tempu, nebo skvělá “The Celestial Antidote” načichlá zvráceným black metalem a ovlivněná faktorem DSO, moje úvahy nad rychlostí jsou prchavější a prchavější. “Sun Eater” nevyznívá brutálně, svůj majestát staví na kompoziční a aranžerské suverenitě, která je místy až překvapivá. Proto ani není závratných rychlostí třeba, variabilita temp prospívá rozmanitosti skladeb, které nezbývá než si vychutnávat.

JFAC natočili svůj milník, který se nebojím doporučit příznivcům Death, Necrophagist, Obscury či Decrepit Birth. Vyrovnaný mix melodiky a progresivity dělá z tohoto alba jedno z největších překvapení loňské sezóny.