Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zdá se to být až neuvěřitelné, když se ohlédnu a vidím všechno to, co Jon Hopkins za svou kariéru zvládl. Jasně, teď je mu 41 let, něco tam být musí, on ale začal v sedmnácti letech a prakticky nebyl moc dlouho ve stavu, že by se hledal. V roce 1997 ještě fungoval jako doprovodný klávesák, rok poté zažil své první turné a v devatenácti vydal Opalescent. Deska, které si všimly všechny oči a uši elektronické kritiky té doby. V devatenácti letech. A pět let poté druhá deska, Contact Note. Nepíšu to tady proto, že by to byl jediný teenager, který ještě před dvacítkou něco vydal. Zajímavostí je spíše to, jak vyzrálou muziku už v té době dokázal dělat a že to byl vlastně odrazový můstek k daleko větším věcem, na kterých potom pracoval. Jon tvořil složité a velmi zajímavé ambientní pasáže, na které má zjevně nevídaný talent. A talentovaní umělci mohou být v dnešním světě osloveni někým, kdo jejich tvůrčí cítění nakopne ještě o mnoho levelů výše.

Jon Hopkins a jeho spolupráce od roku 2004 s Brianem Eno, to byl bezesporu milník v kariéře. Patrně pro oba dva zmíněné tvůrce, Eno měl ale kontakty a známé ve světě, kam mladý Hopkins teprve stydlivě nakukoval. Po spolupráci na desce Another Day on Earth Briana Ena už to byl jen kousek k produkci a aranžím u Coldplay. O nich si můžete myslet co chcete, tady byl důležitý vliv a jméno kapely a také to, že Viva la Vida vyhrála v roce 2009 Grammy za nejlepší rockovou desku roku. Hopkinsovi se otevřely prakticky všechny možnosti, jaké se mladému producentovi a umělci jen mohou otevřít a začal se prosazovat, tvořit, hrát. Myslím si, že to s trochou tvrdohlavosti mohla být velká umělecká svoboda. Byl v pozici, kdy si do toho, co dělá, nenechal nikým kecat. Přes všechny možné kolaborace a producentské práce, soundtracky a další věci vydával své sólové desky a formoval svůj styl. A tady to začíná být velice zajímavé. Z kdysi převážně ambientně laděného umělce se stal originální tvůrce jasně rozpoznatelného zvuku a postupů v elektronické muzice. Dá se říci, že Jona Hopkinse poznáte okamžitě, už podle prvních tónů. Ten chlap je jinde. Zatraceně dobře to ví a paradoxně i přesto, že by mohl tvořit komerčně laděný instantní plivanec, jde stále svou cestou.

Hlavou a především ušima se mi v posledních dvou letech prohání dvojice Immunity a Singularity. Desky se společným zvukem, Immunity o něco syrovější a více do elektra a špinavějšího zvuku. Jon to pokaždé ohýbá trochu jinak, jeho rukopis fascinuje. Znělo by to, či snad chtělo by to chvíli znít jako lehký a nadýchaný ambient, on je ale schopen tohle celé zapojit do trafa, které probíjí. Nechce to nechat být, jen některé tracky jsou čistý ambient, aby se zase vrátil do svého zkrouceného vesmíru. Skvělé vidět naživo, jak své tracky vyvíjí, kam to posunuje, jak skládá rytmy. Ladné zvukové křivky ohne, roztrhá, zefektuje a prožene to sekvencérem. Hopkins netvoří nikdy „čisté“ rytmy, mnohdy jako by přímo před posluchačem poslepoval a přetvořil jednu masu v druhou. Čtvrtá na desce, Everything Connected, je toho důkazem. Její desetiminutová stopáž se s tím nemaže, je to slušná masáž. Ale ukázková.

Takže to vlastně už vypadá, že jsem se prokecal k aktuální desce. Tak trochu jako Hopkins jsem poslepoval, co se dalo a jsem v novotvaru, který ženu dál. Singularity se svým krásným obalem nakonec působí přesně tak zasněně a nadčasově, jak by člověk podle grafických dojmů vlastně čekal. Znalec Hopkinse se chytí hned v úvodu a po zbytek hodinové stopáže se nezastaví. Deska předvádí veškerou Hopkinsovu sílu evoluce elektronické muziky, jaké je schopen. Není to revoluce, obrat jinam, v rámci jeho tvorby vlastně přirozený vývoj. Je to velice obratný kompozér, a tak mají tyhle tracky mnoho vrstev, které s každým poslechem odlupujete jako vrstvy kůry ze stromu. Zjišťuji, že čas strávený s jeho deskami se tak zvláštně zastaví a pluje jakoby mimo realitu. I přes ostré zvukové palby, které zasypávají vědomí, složité organismy jeho produkce konejší mysl. Rád jeho muziku studuji a pozastavuji se nad tím, jak dospělým umělcem se za ty roky stal. Jak jej všechny ty kooperace a producentské práce zformovaly. Sám vlastně ani nevím, jak jeho muziku definovat. Není to ale vlastně jedno?

Jon Hopkins jako velmi výrazný tvůrce elektronické muziky nadále zraje jako víno. Jeho desky lze brát jako to nejlepší, co dnes na poli IDM / ambientu vzniká. Singularity nezklamala a já si ji užívám velmi často. Což je vlastně mé jediné a upřímné doporučení.