Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
José González - Veneer

José GonzálezVeneer

Symptom2.9.2014
Zdroj: 12" gramodeska (černá)
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Na první pohled další klon Boba Dylana, který můžete bohorovně přejít s poukazem na již viděné. Ale na příkladu druhého pohledu, a tím je celá věc mnohem zajímavější, si ukážeme, proč nesoudit zbrkle.

Prvotina Veneer mě s určitým časovým odstupem po své premiéře zastihla zcela připraveného. Už v prvních notách suverénní předělávky Heartbeats od The Knife jsem cítil vůni evergreenu. José González je švédský písničkář s argentinskou krví a na svých jedenácti skladbách si dal opravdu záležet. Celou věc bych nejraději shrnul hned v úvodu jedničkou dvakrát podtrženou, ale pro formu přidám pár dalších odstavců.

 

Předně je třeba říct, že primárně jde o intimní nahrávku, ze které se až druhotně vyklubala součást popové kultury. Album poznalo nahrávací studio jen v přeneseném významu slova ve formě dvou laciných mikrofonů, které José González instaloval v kuchyni svého gothenburgského bytu. Nahrávalo se takříkajíc na koleni a teprve v okamžiku, kdy to bylo duševně možné. Neblahá manýra pro studia spoutaná harmonogramy, ale jinak velmi zdravý přístup podporující tvůrčí proces.

 

 

Při volbě skladeb s komerčním potenciálem bylo z čeho vybírat a singly Heartbeats a Crosses představily obě polohy hry Josého Gonzáleze – tu mírnou i říznější. Veneer je sebevědomé a vyspělé dílo, které vystačí s málem. Je tu nápaditá hra s pointami, pevný tón nástroje (způsobený hrou nehty) a příjemná barva hlasu; tlumený projev bez zbytečných pokusů poutat pozornost. Melancholie v notách Save Your Day, skladbě s plnými akordy, zní i ve vybrnkávaných variacích All You Deliver, Slow Moves nebo Stay In The Shade. Svůj díl na svébytnosti má i ladění, standardního E se nedopátráte. Mezi poznávací znamení sólové tvorby Josého Gonzáleze neodmyslitelně patří nadaný ilustrátor Elias Araya, rovněž bývalý spoluhráč z psyrockových Junip.

 

Z větší části je recenze postavena na dlouhodobém poslechu elektronického formátu, který jsem završil pořízením vinylové reedice z roku 2012, o kterou se postaralo anglické vydavatelství Mute. Černou placku standardní gramáže (180 gramů) provázejí pravdivé zvěsti o nepříliš povedeném zvuku (ve smyslu provedení nosiče, master je originální), což je zcela zřejmé při porovnání se zvukem CD verze, která je přibalena a nešumí. Jinak nic než singlefold a vnitřní papírový obal s texty a děkovačkou.

 

Jak už jsem předeslal, není o čem dumat. Nazvu-li album kompaktní, nemám na mysli CD edici, ale funkčnost celku po hudební a estetické stránce. Nejen Kings Of Convenience drží v rukou know-how metody „Quiet Is The New Loud“. Tleskám.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

wendy / 16.4.16 19:55

Nevidím jediný důvod k užití expresivních výrazů, kterými je jak recka, tak koment vyšperkován. Mayhem hrají již léta tak, jak je všichni známe. Je poměrně bizarní, jak se zde oba pánové snaží podtrhnout cosi, co prostě k Mayhem patří od přírody. Chybí mi v řádcích cokoliv, co by přimělo "nepolíbeného" si album pustit, zajímat se o něj. Jak recenze, tak koment člena redakčního týmu stojí za prd a už vůbec zde nekoresponduje text recky s hodnocením. Napadá mně jediné, a to že o hudbě dnes píše každý! Není to výzva k zamyšlení se nad sebou, jen komentář jednoho ze čtenářů. Já jsem se o Mayhem nedověděl nic, co by stálo aspoň za něco! Pravda, nemám to zapotřebí, znám/mám celou dg... Mnozí však jistě ne!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky