Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jours Pâles - Résonances

Jours PâlesRésonances

Bhut6.3.2026
Zdroj: CD #promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Vesměs klasická nahrávka black metalu made in france. Má to silné momenty i ty slabší, pořád ale převažuje spokojenost nad obyčejností. Takže chvalitebně dobrá deska.

Jak už to obyčejně bývá, začnu obalem, který mě hned upozornil na dvě vzpomínky, z nichž je jedna blbější než druhá. Tak zaprvé se mi vybavil pubertální fór o tom, že „škrtit ptáky v přírodě je zakázáno“. Což je hláška, kterou jsme se s kamarády častovali, když někdo z nás zrovna močil u stromu. No, a z nějakého neznámého důvodu se mi s tím pojí i souvislost se scénkou o mrtvém papouškovi od Monty Python. Takže, když máte v hlavě podobné voloviny, zkuste hledět se vší vážností na obrázek na obale této desky. Tedy na to, jak smrťák rdousí Fénixe. No, jdeme raději dál…

 

Kapelu Jour Pâles lze na stránkách Echoes celkem pravidelně vídat. Kolegové se věnovali každé její řadové desce a já se nyní podvolil provětrat tu novou (ačkoliv jsem si dopředu neověřil, zda ji již Garm nemá v rozpracování… to je jen takový interní vtípek). Důvodem naší péče o kapelu je především její vydavatel, který se železnou pravidelností zásobuje naše schránky (ať už virtuální, či reálné poštovní) materiálem, kterému věří a který opatřil zajímavou výpravou. Nutno podotknout, že právě Les Acteurs de l’Ombre Productions patří mezi vydavatele, kteří svým produktům věnují poctivou péči. Třeba tenhle digipak má pěkné lakování a hned tak v paměti uvízne zásek, že je to něco zajímavějšího. Ale abych jen prázdně nekecal. Chci tímto konstatováním jen veřejně poděkovat a vyzdvihnout vydavatelskou péči, kterou LADLO vykonává. Je to záslužná práce, které si vážím.

 

 

Přestože (jak jsem zmínil výše) se na stránkách Echoes (a nejen jich) objevuje čtení o této kapele de facto od její prvotiny (tedy od roku 2021), dosud jsem o ní poslechem ani jinak nezavadil. Kolegové se prakticky shodují, že jde o takovou lepší než průměrnou kapelu, která v daný okamžik sice zaujme, ale vyloženě fanoušky si z nich nevybuduje. Obávám se, že u mě to nebude jiné, a můžou za to aktuálně především dva aspekty: hudba a zvuk.

 

Začneme od konce, tedy tím zvukem. Je mi líto, ale masivní vytažení a natlakování bicích nástrojů ubírá pocitu vzdušné nahrávky a zaslepuje uši salvou bušící mašiny. Asi to byl záměr, že ty bicí budou prostě ultimátně zlé, běsnící a monstrózní, ale výsledek je reálně ten, že vás to zmasíruje takovým způsobem, že se do dalších poslechů moc nehrnete, obzvlášť když už po polovině desky toho máte docela dost. Je to docela škoda, protože kdyby byl mastering umírněnější, lépe by vynikla celkem pestrá kytarová hra, která se tu snaží kouzlit zajímavé melodické linky, ale i řezavější riffy. Především ta melodičnost je výrazná a tvoří nosné prvky konkrétních skladeb. A nejen to. Taková ta typická francouzská rozverná nálada, která v kombinaci s black metalem působí vyloženě kouzelně, se tu najednou topí, a i když zaslechneme akordeon, po chvilce si na jeho účast vlastně moc nevzpomeneme.

 

 

A tím se dostávám k hudbě samotné. Jak už bylo nastíněno: klasický francouzský black metal je značně rozpoznatelný, a nejde jen o zpěv, ale i o takovou tu náladičku – však to znáte – ten styl trochu do Peste Noire, trochu do Mütiilation, trochu Merrimack a taky trochu Nocturnal Depression. Ten depresivní black mi vyjíždí ze dvou důvodů: jednak je to těmi melodiemi a obecnou pestrostí alba, kde se nálady samy mhouří do sklíčenějších poloh. A také je to dáno tím, že v jedné skladbě hostuje utrápený zpěv Kima Carlssona z Hypothermie respektive Lifelover. Ta inklinace k pomalejšímu a melodičtějšímu blacku tu převládá, ale ani sypanice nejsou úplně marné a prachbídné. Spíš je jen škoda, že se jejich snažení nedokáže víc rozehrát, že to vždycky skončí někde na půli cesty.

 

Ve výsledku však jde o celkem čilý materiál, který se poslouchá docela příjemně (tedy až na ten stlačený zvuk, že). Mám tu pár oblíbených motivů a momentů a ve výsledku mě ta nahrávka docela těší. Ale že bych ji musel vehementně doporučovat a cpát jako velkolepé dílo, to zase ne. To si pak zase vzpomenu na to škrcení opeřenců, na ty dělobuchové bicí a docela dlouhou stopáž (v poměru k obecné záživnosti). No, buďme nohama na zemi. Je to fajn deska, určitě stojí za pozornost, určitě má jasný charakter a osobitou tvář. Vážím si toho, jak vypadá, a oceňuji úsilí, které za ní stojí. Takže si to klidně dejte do uší, ať víte, jak si takový levoboční projekt Spellbounda, pěvce Aorlhac, vlastně stojí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky