Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kajkyt - II

KajkytII

Victimer2.10.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Introvertní elektronická masáž pulsující mezi zvukem hlasu, meditací, stravitelnou syntetikou a hlukovým zrněním. Zajímavá, ale ne zrovna odzbrojující uzavřenost ve vlastním světě.

Redakční vox vedoucí zvukovodem do našich emailových schránek hovořil srozumitelně. Hledá se dobrovolník, který by vydýchal atmosféru neživých tónů plujících na hladině ambientu a dostupných přístavů v okolí. Onoho dobrovolníka shání další ze samotářských duší schovaných ve vlastním doupěti, odkud se snaží vyloudit něco zvuků, aby upozornil, že u něj doma není jedinou produkcí výjezd tramvaje do zatáčky skrze otevřené okno pokoje. Z křesla ponuře působícího bytu v rakouském Grazu občas vstane člověk jménem Slobodan Kajkut (Kajkyt je jeho umělecké jméno) a začne nahlas meditovat. Pomocí ruchů, elektronických harmonií i svého (víc unylého než magicky tvárného) vokálu. Jdeme tedy zazvonit a snad nám otevře.

 

Abych to dovysvětlil, rodák ze srbské Banja Luky nyní v hlavním městě Štýrska pobývá, takže není třeba jezdit dál. Muž, který je aktivní různými směry, nastartoval projekt KAJKYT před osmi lety a učarovala mu směs pomalých temp, temných nálad a elektroniky. Pohlédneme-li do historických komnat jeho podkrovního bytu, zjistíme, že první nahrávka se jmenuje "Krst" a jde o tři roky starou záležitost. A dnes nastal čas ji nahradit. Její meditativní účinky střídá úplně čerstvá věc, lapidárně nazvaná "II". Tohle pokračování je na světě sotva pár dní a jeho forma promo prezentace je jednoznačně skvostná. Tady vyšla spolupráce KAJKYT se spřáteleným labelem God Records na výbornou. Černočerná papírová krabička obsahuje, kromě stejně barevně skromného CD, spoustu užitečných informací. Ty se týkají jak nahrávky samotné, tak vkusné prezentace vydavatelství a jeho produktů. Holt, má to styl. Někdo si dal práci, někomu záleželo na tom, co po něm zbude a co jej reprezentuje. Tohle se vážně povedlo.

 

Ovšem sběratelské city stranou, ve výsledku to můj názor na hudební rovinu KAJKYT nijak neovlivní. Jak jsem nastínil, jsme svědky spojení děsiva, jeho stínů v podobě zběsilých ruchů, ovšem do typické noise kultury je celkově docela daleko. Prim hraje spíš downtempová elektronika opírající se o jakýsi typ hypnózy, opakující se rytmy a poměrně falešný šepot hlavního protagonisty. Valy stereotypně působících zvuků se navzájem prolínají a polykají více vlivů najednou. Ve finále máme co do činění s experimentem na hraně primitivního rituálu a hledačské posedlosti. Tak či tak, jedná se o materiál, který je vhodný pro zvukově otrlé, kterým se nevadí proplétat temnými zákoutími, kroutit se ve stísněním prostoru a mít panickou hrůzu ze světla.

 

http://farm8.staticflickr.com/7031/6770625251_6c4987ce44_o.jpg

 

KAJKYT má svou atmosféru a má i svůj rukopis. Nejsem ovšem přesvědčen o tom, že je jedním z těch hlubších prožitků, ke kterým se budu vracet častěji, než by s ohledem na vlastní psychické zdraví bylo rozumné. KAJKYT, to je temnota zatažená do sebe, zvláštní uchopení mystiky v hudbě. Vedle toho všeho ve mně ovšem vyvolává i laciné pocity, místy až jako bezvýznamně působící poraněné cosi ploužící se svým neveselým polosvětem. Vokál mi vyloženě nesedí, čekal bych uhrančivější přednes. Ta kompletní rozpačitost tam prostě je a zůstává, nic naplat. Přesto jde o zajímavou variantu, jak se užírat ve vlastní agónii. Zkuste, popřemýšlejte a třeba se uduste polštářem. Nechám to na vás. Mně ze Slobodanova 3+1 zůstalo v paměti jen jeho 2+kk. Sám nevím, jestli je to málo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky