Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kalle - Live From The Room

KalleLive From The Room

Bhut18.6.2014
Zdroj: kazeta, LE 55/113; promo
Posloucháno na: Sony TC-WR565; Sony STR-6X590; 2x Schneider 3way ; 2x Schneider 603YLS colinal
VERDIKT: Toužíte-li po čisté procítěnosti a prostičké jednoduchosti kytarové hudby – tahle nahrávka jednoduše musí být tou pravou. Je totiž zosobněním krásy ve své největší nahotě.

V jednoduchosti je krása. Věta holá a přitom vystihující vše. Náramně se hodí zejména na debutovou práci tuzemké formace Kalle, která aktuálně vydává svůj prvotřídní materiál Live From The Room. Ano, už z kraje hovořím o prvotřídním materiálu, jelikož muzika, kterou jsem prostřednictvím této slušně zpracované kazety dostal do rukou, je jednoduše skvost. Duet Kalle si totiž nehraje na žádné progresivní tvůrce hudebních labyrintů, nýbrž dávají nádherný průchod čistým uvolněným emocím. Vše bylo nahráváno na čtyřstopý magnetofon, což má za následek i omezené možnosti kombinování aranží. Ovšem tahle skutečnost nemá rozhodně degradující vliv na výsledek, právě naopak. Toužíte-li po čisté procítěnosti a jednoduchosti kytarové hudby, tahle nahrávka jednoduše musí být tou pravou.

 

Přiznám se, že v podobné hudbě nejsem ostříleným posluchačem a prakticky znám jen něco málo kapel, ke kterým bych ponejvíce hudbu Kalle přirovnával. Zůstanu v domácím prostředí a vzpomenu na chvějivou muziku kapely Nierika, kteroužto bych v tomto případě připodobnil především kvůli kytarovým partům. Jak Kalle, tak Nierika mají základ právě v kytarových drnkačkách, které na první pohled působí možná jednoduše a možná i obyčejně, ale při pohledu přes zvětšovací optiku rozkrývají svou krásu. Okvětí je najednou barvitější, vrstvy pasáží se nenápadně vrší a vzniklá kompozice dosahuje naprosto mimořádných kvalit. Teď mám na mysli především Kalle, kteří třeba v takové By All Accounts dokáží na sebe nakupit tolik nápaditých linek, až běhá mráz po zádech. Respektive jich není mnoho, ale jejich síla a jiskra je jednoduše uchvacující.

 

 

A když už jsem začal přirovnávat, tak druhým českým tělesem, které mi hlava podstrkuje, jsou Roe-Deer, případně Khoiba. Asi tušíte, že mi jde hlavně o výtečný hlas Emy Brabcové, která ve zmíněných tělesech doslova exceluje. Nejinak tomu je i u Kalle, kde zpěvačka Veronika Buriánková využívá vcelku široký hlasový rozsah svého hrdla. Její zpěv má pro tuto nahrávku určující a zcela zásadní úlohu, neb dokonale dokresluje náladu jednotlivých skladeb a jejich pasáží. Pohybuje se od tlumeného až vypravěčského spodku a sahá k vysokým táhlým pozicím, při kterých člověku vyloženě mrazí.

 

A teď si to zkombinujte dohromady. Citlivý hlas, řemeslné ba mistrovské užití kytar, nasamplované rytmy (Black Water), nebo klavír (Through The Tape).  Výsledek je naprosto odzbrojující. Vynikající ukázka toho, jak může znít nahá hudba, hudba, která se ukazuje natolik obnaženě a neskrývaně, že vyvolává pocity lehké intimity. Jakoby autoři odhalovali nejniternější zákoutí sebe sama. Zhudebnit tklivé pocity se jim totiž povedlo uhrančivým způsobem. Osobně jsem tedy takový záchvěv emocí nečekal, ale možná ve mně dýchá jen nadšení z hudby, kterou zase tak často neposlouchám a nejsem tak schopen srovnávat s pomyslnou konkurencí. Ale nabývám názoru, že Kalle mají setsakramenský náskok.

 

 

Celý zážitek navíc umocňuje fakt, že dílo vyšlo jen a pouze na kazetě. Tedy co se týče fyzického vydání, k dispozici je ještě elektronická verze, streamovaná na Bandcampu. O finální internetovou zvukovou podobu se postaral anglický (především) rapper James Reindeer, ovšem když porovnám verzi kazetovou, prakticky bez vnějších zásahů, a onu elektronickou, sterilně vyhlazenou, vyhrává jednoznačně páska. Důvodem není ani tak má záliba v kazetách, ale spíše onen šum, který smyslným způsobem zahušťuje atmosféru a vytváří tak prazvláštní auru nad celou nahrávkou. Nedotčený zvuk se zároveň podepisuje na dynamice a při poslechu není zapotřebí se bát otočení ovladačem hlasitosti. Marně přemýšlím, kdy naposled jsem přidával tolik plusů... (Možná by nebylo od věci takový materiál vrýt do černých drážek.) Však okuste sami, možná budete litovat, že starý magič kazety buď namotává, nebo už dávno spočívá v místech zapomnění. Kalle opravdu stojí za pozornost. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky