Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kalmen - Sombre Vaults

KalmenSombre Vaults

Symptom27.2.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Tyto intenzivní zvukové krajiny představující dosavadní tvůrčí vrchol kapely si zápočet v hudební historii jednoznačně zaslouží.

Spiritual black je docela přiléhavá škatulka pro německou čtveřici, která si možná vypůjčuje zavedené postupy různých metalových subžánrů, ale největší a nejvýraznější dílek celku je sytě černý a tepe blackovou atmosférou. Některé party mají téměř hypnotickou kvalitu, co povznáší poslech hudby na vyšší úroveň.

 

Jednička Earthbound sebevědomě startuje album příjemným kytarovým tónem. Pár včelínů má tak akorát nakřáplý zvuk, aby šlo melodie čitelně prezentovat. Mezi střídavým bzučením a skřípáním kytar je dost prostoru pro baskytaru, která se projevuje především v horní části svého rozsahu. Bubny vkusně tmelí všechny elementy dohromady a pokrývají jak tradiční blastbeaty s různou kadencí, tak nezbytnou dvojšlapku na kopáku. Vokál pluje zhruba na úrovni hudby a netrčí ven jako transparent s nejkřiklavějším sdělením. Zvukový efekt jakoby modlitebního hlasu na pozadí trojky Underworld maně připomíná kreace od Blood Of Kingu.

 

Není pochyb, že tahle parta je dobře sehraná a nadaná talentem smysluplně a zajímavě zahrát. Na to, že se jedná o nahrávku produkovanou ve vlastní režii, je to po zvukové stránce velmi slušný výkon bez očividných vad na kráse. Pozornější posluchač může zaznamenat pár opomenutých detailů, které v konečném důsledku dílo nijak zásadně nedegradují. Je to třeba nekonzistentní profil virblu dobře slyšitelný v úvodu poslední pecky Uroboros, kde tučný úder do blány bubnu střídá mdlý zvuk zbavený síly patrně v důsledku špatného zfázování. Je to i šum kytarového zesilovače, který se vkrádá do intra dvojky Hen Kai Pan, ale to je jen drobný prohřešek ve prospěch "kreativní špíny".

 

Kalmen dosáhli dosavadního zvukového vrcholu, který představuje solidní odrazový můstek k dobytí ještě výraznějších pozic na cestě ke stvoření dokonalého hudebnímu odkazu pro budoucí generace. Hlasoval bych pro špetku low-endu navíc, což by skladby prohřálo a zmohutnělo. Nedostatečná tučnost zvuku je pravděpodobně to hlavní na co bych prstem ukázal. Jinak myslím, že po hudební stránce není na co si stěžovat. Skladby nenudí, netrpí deficitem atmosféry nebo zajímavých a dobře zahraných partů.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky