Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jednou z poměrně neznámých, přesto vcelku nadějných blackmetalových kapel, je ta, která si říká Kalmen. Vznikla v průběhu roku 2009, přičemž své základy vystavěla na rozpadnuvší se skupině Down In Shades. Kalmen právě letos debutovali svým prvním dlouhým albem, které nese název Course Hex a disponuje šesti skladbami o celkové délce přibližně tři čtvrtě hodiny. Zatím vcelku nezajímavé informace, že... Možná vás přesvědčí hudba samotná.

Ta se totiž může pyšnit klasickým novodobým black metalem, který je pro naše západní sousedy poměrně typický. Zkušené ucho myslím zaručeně pozná, že jde právě o dílo Němců. Jenže čtveřice Kalmen nehraje zas tak obyčejný black. Jejich uchopení žánru koketuje s atmosférou převzatou z doom metalu, což se podepisuje na tajemné tváři jejich hudby. Vliv doomu dopadá i na roztahanost skladeb, jejichž kompozice jsou sice delší, přesto dostatečně barvité, aby nezačaly nudit. Chvilkami bych jejich výraz neváhal připodobnit třeba k takovým Inter Arma. Ale je dobré si uvědomit, že Kalmen jsou více black. Rozdávají atmosférické partie, které smyslně dráždí posluchače, který tak, přikován jejich velikostí, hltá každičký tón.

Kalmen mají chytlavé kytary, na kterých stojí většina skladeb. Jejich melodie jsou příjemné a nezapomínají se opírat o učebnicové praktiky black metalu. Naproti tomu vokál nemá zcela výrazné postavení a rozhodně nestojí v popředí. Spíše jde o tlumené hulákání odkudsi zpoza hradby nástrojů. Není to žádná urputná hrubá prskavka, ale táhlé vyřvávání, které báječně spojuje doom s blackem. Zároveň o něm nelze říci, že by nebyl důležitý. Jen je jeho postavení takové decentnější a akorátnější. Když si vezmeme celkový nástup desky, tak příchod zpěvu je nenásilný a přesto perfektně načasovaný a dominantní. Takovou konstrukci skladeb aby jeden pohledal.

Asi by se hodilo říct, že Kalmen nejsou kapelou, která vám sedne na první dobrou. Neváhal bych je označit za poslechovou záležitost, kdy je zaručeně přínosné se zaměřit na detaily. Celkový dojem je o to bohatší. Na druhou stranu díky celkem všestranným kytarovým vyhrávkám lze desku spolehlivě použít i jako příjemného společníka pro zrovna nepříliš soustředěný poslech. Možná si předchozí věty odporují, ale já bych spíše poukázal na variabilitu a perfektní flexibilitu, ať už jednotlivých písní, nebo alba jako takového. Z toho tak trochu vyplývá, že desku můžou vstřebat jak klasičtí vyznavači černého kovu, tak i ti, kteří hledají zajímavou hudbu bez ohledu na žánrově rozpětí.