Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osmé studiové album Kampfar se jmenuje Ofidians Manifest a jeho název je výmluvný. Jako manifest jej lze totiž skutečně brát. Když pomineme stylizaci do hadího světa, je to manifest kapely, která platí za jednu z nejpravověrnějších pagan blackových uskupení norského podhoubí a která každým svým albem názorně předváděla, jak silná a přitom vyvíjející družina je. Čerpající z dávných kořenů stylu, výpravných mýtů, spojení s divokou přírodou i citu pro klidná místa k odpočinku a zamyšlení se s pohledem zabodnutým do dáli. Někam, kde není vidět konec mořské hladiny. Kampfar, to je severská nátura se vším všudy. A Dolk je bohatýrem, jehož zapálení léty nevyhasíná.

Někdo uctívá samý začátek diskografie rarachů a alba jako Mellom skogkledde aaser a Fra underverdenen považuje za zásadní a určující. Jistě, jsou výborná, ale prakticky každé následující mělo svou kvalitu a každý, kdo Kampfar sleduje, nad tím zrovna aktuálním kroužil jak hladový dravec nad oslabenou kořistí. V Kampfar to vždycky bylo o jistém druhu spojení black metal - příroda - folklór a tradice. Postupem času kapela dávala možná víc prostoru současnosti nad staromilsky pohanským naturelem, ale ten tradiční feeling přitom nikdy nevymizel. Pořád byl nablízku a podprahově se nabízel. Je až s podivem, že jsme na Echoes ani po jedné nahrávce Kampfar do této chvíle nesáhli a podrobněji se nevyjádřili. V případě minulého alba Profan k tomu bylo nejblíž, ale stejně k tomu nedošlo...

Dolk a jeho kumpáni po necelých čtyřech letech od Profan přichází s novinkou Ofidians Manifest, jenž ukazuje Kampfar jako výzvám otevřenou kapelu a přitom věrně oprašující svůj rodokmen. Novinka není tak "nabušená" jako předchůdce, její hlavní devíza spočívá v přístupném spojení melodií a divočiny. Jsou to Kampfar 2019, Kampfar se vším všudy. S havraními i čistými vokály, hrdým zvoláním do kraje i čirou hrdelní nenávistí. Novinka je poměrně snadno uchopitelnou škálou severské nespoutanosti, které nechybí radost z té vřavy kolem, z krásy ženských na palubě, a nebrání se vlastně ničemu. Ofidians Manifest není deskou, která by měla v povaze pustošit, ale se stylem sobě vlastním provádět. Po zasněžených kopcích za městem, po lesích a údolích. Ukazovat, jak vyvřelá hornina dominuje celé scénerii, pod kterou žije divoká zvěř, jak je vše přirozené a primárně intenzivní. Tady jsou Kampfar doma a tady jim věřme každé slovo!

Kapela se nebojí zapojení lehkých klavírních etud v Eremitt, dvojího využití ženského vokálu, kdy zejména ten patřící Agnete Kjølsrud ve skladbě Dominans krásně ječí a souzní s nespoutaností a intenzitou, která z Kampfar pryští. Skvělá záležitost! Vzpomeneme i na tradičně pichlavý a starý pagan black jak z učebnice ze začátku devadesátek ve skladbě Det sorte, která má tři části a po té prostřední průplachové se klavírem zlomí do ještě zajímavější polohy. A tak bychom mohli pokračovat dále, protože všech sedm skladeb na ploše 40 minut má co sdělit a co předat. Ta severská symbióza je po celou hrací dobu naprosto příkladná. Hmatatelná. Skladatelsky Kampfar potěšili, jsou schopní se přizpůsobit tak, aby jejich krev a hrdost nevyprchala a přitom se můžeme těšit na mile hřejivá spojení, která desce dodávají na spádu a chytlavosti.

Teď už zbývá jen vykročit správným směrem a skrz hudbu Kampfar dýchat severský vzduch. Sledovat přírodu, stará opuštěná stavení i ta nová v dáli v záři světel. Jen tak se procházet a vědět, že je vše jak má být. Ve vší živelnosti, s nadhledem a pokorou. Dolk a jeho věrní v sobě mají ducha válečníka, který stráží území a je si moc dobře vědom, kudy se ubírá současnost. Toho si na Kampfar velmi cením.

Výbornými alby se to kolem mne najednou jenom hemží, takže pryč je dojem zkraje roku, že ta letošní úroda zatím za moc nestojí. Že je to celé takové ploché, že nic nevyčnívá... Najednou se vyrojilo plno syrových alb překypujících energií, stačí si jen vybrat. Mezi takové patří i Ofidians Manifest, které mi zůstává na očích už asi třetí týden a jen tak mi z dohledu nezmizí. Rozhodně to zatím nemám v plánu. Kampfar složili výživné a po kompoziční stránce dotažené album, jenž ukazuje jak silnou tahle horda pořád je. Jak zraje, jak s přehledem reaguje a skládá v mezích, které jsou jí vlastní. Jak jedovatá pořád umí být. Jako had. Území Kampfar je hrdé a pudově poutavé. Navštívit jej znamená být vtažen do míst, která umí fascinovat. Hudebně i v rámci představivosti cizáka.