Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudební duo Milan Urza a Robert Rajs společně funguje již někdy od konce devadesátých let, kdy stálo u počátků experimentálně-alternativního crossoverového kabaretu První Hoře. A protože je jejich domovská kapela momentálně v (doufejme dočasné) nečinnosti, oživili pánové své vedlejší spolky a vdechli život jejich řadovým debutům. Nejprve došlo k reinkarnaci Urzova Sinuhetu, který posílila talentovaná zpěvačka Barbora Mochowa a jemuž vyšlo roku 2014 úspěšné album "Nocturno". Letos pak dvojice oprášila svůj společný projekt Kaspar Melichar a po osmi letech od EP "Vanitas" si konečně můžeme vychutnat i první dlouhohrající desku "Velká derniéra".

Od šíleného multižánrového pojetí Prvního Hoře přes osobitý a inteligentní pop-rock v podání Sinuhetu se tak dostáváme ke komorně pojatému písničkářskému folku s lehce popovým nádechem. Dvojice si zde většinou vystačí pouze s akustickou kytarou a klavírem, k čemuž Robert jen sem tam přispěje decentně pojatými samply. Aranže jednotlivých skladeb znějí poměrně úsporně (místy by se možná skoro chtělo říci chudě) a instrumentální složka slouží spíše jako nekonfliktní doprovod, než že by na sebe strhávala posluchačovu pozornost. Leckdy se jí ale podaří vybudovat pozoruhodnou atmosféru a efektivně umocnit melancholii, jíž je celý debut prodchnut.

Kaspar Melichar se sice prezentují jako společné "dítě" dvou kamarádů a muzikantů, ve skutečnosti jde ale spíše o sólový projekt Milana Urzy. Právě on totiž složil veškerou hudbu a (tradičně skvělé) texty, na nichž počin z velké části stojí. Sám se navíc ujal i mikrofonu a jeho projev osciluje na pomezí básnického přednesu a zpěvu. Místy se vlastně zdá, že "Velká derniéra" je v podstatě jeho zhudebněnou básnickou sbírkou. Robertova role se víceméně omezila jen na hudební doprovod a dolaďování aranží, nicméně jeho přínos v některých momentech zachraňuje jinak poměrně monotónní vyznění.

Ač je mi jasné, že cílem bylo stvořit nekomplikovanou, komorně působící, možná až lehce intimní nahrávku, což se bezesporu povedlo, chybí mi zde bohužel výraznější hudební nápady a celkově trochu vzruchu. Místo toho zní deska chvílemi poněkud unaveně až unyle a občas se vkrade sebedojímavý patos. Z letargie vytrhnou především skladby Zloděj klavírů, titulní Velká derniéra či Všechno znovu začíná, jimž prospěla především výraznější rytmika, která je znatelně osvěžila. 

Hodnotit "Velkou derniéru" je úkol nelehký. Ač upřímně nemohu říct, že by mě debut projektu Kaspar Melichar vyloženě nadchl, nemohu rozhodně hovořit ani o zklamání. V momentě, kdy k desce přistupuji spíše jako ke zhudebněné poezii než jako ke komplexnímu hudebnímu dílu, si její poslech velmi příjemně užívám. Fanoušci Prvního Hoře by nicméně měli být obezřetní, protože pokud budou očekávat obdobnou tvorbu jako u svého oblíbeného seskupení, dostanou téměř pravý opak.