Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Katatonia - Nightmares As Extensions Of The Waking State

KatatoniaNightmares As Extensions Of The Waking State

Symptom30.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO / Adam Audio A7V
VERDIKT: Poslech novinky něžného švédského metalu ve mně probouzí smíšené pocity nostalgie a rozčarování.

Dávno tomu, co jsem kapelu objevil a přijal za svou. Nostalgii probouzí každá další nahrávka a posílá mě zpět do nultých let, kde to pro mě začalo. Letošní novinka s nejdelším názvem v kapelní historii způsobuje především rozčarování a je všechno jen ne úderná. Chybí tu tlak a tah na branku, nemluvě o emocionální svěžesti. Z mého pohledu švédský kvintet rezignoval na zajímavý vývoj směrem dopředu a jen přebírá dávno vytěženou hlušinu. Je to bezpečná cesta, jak oslovit nového nenáročného posluchače, co nepamatuje dřívější slávu a lesk značky Katatonia.

 

Na druhou stranu je potřeba uznat, že si kapela drží svůj standard v podobě nabroušeného zvuku s výbornou produkcí, jakou od podobného jména očekáváme. Zvuk vás obejme a pohladí, je energický i dynamický. Jonas Renkse jako vrchní impresario, který nikdy nevynikal velkým hlasovým rozsahem, se moudře drží svého kopyta a prozpěvuje si svým typicky tlumeným odstínem.

 

Nevím, co přesně kapele dochází, jestli je to dech nebo inspirace, ale aktuální nahrávku bych charakterizoval všeříkajícím zvoláním "meh". Ještě výstižněji to dělá bonusový videoklip ke skladbě Lilac, kde nový kytarista Sebastian Svalland mezi party ležérně scrolluje na svém iPhonu. Jako charakteristika doby povedená, byť trochu zbytečná sekvence. Samozřejmě pohled do zákulisí je vždy vítaný, takže produkčně nenáročné guitar lesson video pro věrné fanoušky ceníme a vítáme informaci, že kapela pracuje v Cubase.

 

Možná že odchod zakládajícího (Anders Nyström) a zaučeného člena (Roger Öjersson) trochu otřásl tvůrčím výtlakem, každopádně nějaký vítr v plachtách stále cítit je a specifická příchuť rukopisu také nijak neutrpěla. Trojka Wind Of No Chance mate sbory a podivnou kytarovou pasáží v duchu Rammstein – slyším dobře? Odříkávání sloganu Hail Satan tu nezní příliš zlověstně, spíše skoro až zvláštně nepatřičně. Některá sóla jsou poskládaná, jakoby našeptával kolega-krajan Akerfeldt před tím, než se svými Opeth zcela ztratil zábrany a zmizel normálnímu posluchači v neproniknutelné mlze psychedelického rocku. Rozhodně je tu hodně klidných ploch a prostoru ke klidné kontemplaci nad čímkoli.

 

Sběratelé si mohou dopřát speciální vinylovou edici v nevídané Liquid Filled variantě, což považuji za podobnou zhýralost jako sýrem plněný okraj pizzy, ale nic proti gustu a marketingové šikovnosti. Co dodat závěrem? Nová nahrávka s obnovenou sestavou mě neuráží a dokážu si ji užít, akorát to ve mně nespouští dřívější entuziasmus. Je to dobře uhnětený filler, co nebudí vášně a jako rekreační poslech do kanceláře odvede slušnou práci. A třeba právě tam, při bezmyšlenkovitém poslechu se časem vyjeví něco víc, protože – nikdy nevíš, co se může stát…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 3.7.25 12:00odpovědět

Nemám ve zvyku hodnotit alba po pár posleších, ono to někdy může vyrůst. Album jsem zkusil dvakrát a musím říct, že to bylo k nepřežití doposlouchat, přitom ta deska ani není moc dlouhá. Tome, buď rád, že to v tobě probudilo aspoň něco. Mě to teda těžce unavilo.

Ruadek / 1.7.25 15:07odpovědět

Ano, naprostý kopec nudy a degradace kdysi výborné kapely, pokračuje. 30% s odřenýma ušima

Jirka D. / 30.6.25 12:57odpovědět

Za mě neskutečný kopec nudy a vzhledem k tomu, co kdysi znamenalo jméno Katatonia, i velká ostuda.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky