Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když před dvěma lety vyšlo debutové album norských Katechon, říkal jsem si, že je to fajn blek metál a čas ukáže, nakolik bude trvanlivý. Pak kapele vyšla kompilace (čemuž moc nerozumím) a letos se ukazují s druhou deskou nazvanou Coronation. Je to Norsko a je to black, co víc dodat…Takto ukončit recenzi samozřejmě nelze, takže se mrkneme, co je deska vlastně zač.

Coronation se rozprostírá na ploše silnější půlhodiny, což je pro vichřicovitý black metal víceméně tak akorát. V tento čas rozvržených osm skladeb nedopřává žádné chvilky pro oddych, žádné prostoje, žádné pauzy. Od první vteřiny se na vás vyvalí těžká hmota razantního blacku a nepovolí. Pokud se vám stýská po něčem výživném a přitom s rychlým spádem a bez žádných servítek, Katechon hrají hudbu pro vás. Výborná kytarová hradba, neustále bědující vokál a salva bicích. Prostě black, který se nedá udržet na uzdě. Vše je prostoupeno patřičně hnusným podbarvením. Všudypřítomný nihilismus je takřka hmatatelný a šedočerný svět ožívá. Stejně jak odporně působí obálka desky, stejně nedůtklivě působí i hudba, která i přes pár středních temp uhání šíleně rychle.

Kapela se dnes musí pořádně ohánět, aby dokázala zaujmout. Některým se to daří pěkně a na dlouho, jiné zase uhranou počáteční euforií. Pak jsou tu takové, které své kouzlo ukáží až po čase, a to je právě případ Katechon. Na povrch vyplula čirá zloba, jednoznačná nenávist a opovržení. Prostě negativa ve vší své plnohodnotné podstatě. Rozhodně bych netvrdil, že jde o nějaké vyumělkované ničitelství. Alespoň já tomu všemu jednoduše věřím. Každý tón, každý zmírající zvuk a impuls. 

Jistě se najdou tací, kteří si řeknou, že muziku Katechon slyšeli už jinde a dříve v mnoha podobných odstínech. A klidně budu jmenovat za ně: Deathspell Omega, Kerasphorus, Vemod… nebo klidně i naše Death Karma. Nechme se ale trýznit špinavou valivou hmotou Coronation přicházející z Norska, dříve tolik uctívané destinace v rámci žánru.