Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Kekal - Multilateral

KekalMultilateral

Victimer22.7.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330 / mobajl
VERDIKT: Experimentálně laděná oslava dvacetin neznamená nutně nepřístupnou slezinu přiopilých floutků. Poslechově věrná a hodnotná záležitost. Palec hore!

Tak si dáme taky trochu té exotiky, néé?! Uděláme si výlet do daleké Indonésie, která mě osobně nezní dvakrát vábně, ale u Kekal uděláme výjímku a letenku si bezstarostně zakoupíme. Pro někoho neznámá banda z odlehlé destinace, pro dalšího zasloužilá partička na poli avantgardního metalu se špetkou nevšední ingredience, jenž způsobuje minimálně ona daleká cesta na východ. Sám si matně pamatuji, když jsem někdy na přelomu tisíciletí zdatně obracel stránky místních distribučních katalogů, že jsem na jméno Kekal několikrát narazil a nikdy se jej neodvážil zařadit do své roustoucí sbírky CD. Možná to byla chyba... Možná jsem při přečtení slova Jakarta předčasně Kekal, tedy kakal, už vážně nevím, kde byl tehdy zádrhel...

 

Dnes se má věc tak, že tento soubor slaví dvacetiletku své existence a slaví ji vážně zajímavě. Ve společnosti Kekal se musíme nechat naladit na experimentálně metalovou vlnu, kde se nešetří s elektronikou, ale naopak se s ní výrazně vyplňují místa, která zbyla po živých nástrojích. A že jich je! Přes všechnu očekávanou čokoládu, omáčku a další možný tekutý doplněk z řad metalového lahůdkářství, je materiál "Multilateral" velmi přístupný a pohodový. Netřeba si u něj lámat hlavu nad nevysvětlitelnými excesy z kategorie po svém uchopené onanie, ani se dlouhé hodiny snažit porozumět, co je jádrem této vypečené oslavičky.

 

Pokud si dobře pamatujete bigbítové hlukaře Boris, tak je kromě tvaru očí, pojí s Kekal také umění hudebních chameleonů. Každý si samozřejmě hraje na svém písečku, každému fouká vítr z jiné strany, ale při svých proměnách jsou obě kapely téměř dokonalé. Kekal, za široké podpory elektronických udělátek a berliček, nasávají jak z vod elektro metalu, tak se klidně projdou po rozvážné hladině pomalu plynoucí řeky, aby připomenuli velikány Pink Floyd a zakrátko na to řezali kytarami za primitivního (ale účinného) doprovodu kláves, jako tak svého času činili podivíni ...And Oceans. Poté se opět ztiší a zní jako prog rocková kapela, která to s posluchačem myslí zcela vážně, aby za chvíli vše utnula elektronická noisárna, která se tam zrovna vůbec (ne)hodí. Všechna přirovnání přitom berte se značnou rezervou, to si na triko nevezmu. Experimenty se zvuky a zachování velké nálady ovšem vítězí, takové je poselství této desky.

 

Kekal prostě umí zaujmout a přitom se netvářit jako domnělý přítel na dva pozdravy. Momentálně zcela anonymě působící kapela si zkrátka udělala narozky po svém a přitom jasně řekla, že nemá zapotřebí těžko regulovatelných výstřelků a umí se ve vší potřeštěnosti chovat standardně. Strýček Victimer doporučuje a třeba vás aspoň na chvíli zakroutí směr Indonésie. Není třeba se bát.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 22.7.15 7:05odpovědět

Zrovna mi to hraje a jo, fajn deska, fajn experiment, fajn exotika.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky