Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Khold - Du dømmes til død

KholdDu dømmes til død

Victimer11.4.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Khold nás odsuzují k smrti svým osmým albem. Albem na jejich poměry vpravdě nadupaným.

Vy nás ale zásobujete pane Gard a pane Sarke. Sotva jsem zvedl oči od krásného, do norské krajiny vsazeného, coveru posledního alba Tulus - Fandens kall, už tihle dva stojí znovu ve dveřích s novou fošnou Khold. Pánové to sypou, skladatelská druhá míza nese svoje ovoce. Předchozí album Svartsyn (2022) ještě taky nezapadalo prachem a jeho skladby zní pořád svěže. Ona je svěží celá aktuální forma obou kapel. Khold po celá léta plně respektuji, ale nikdy jsem z nich neměl tak silný pocit jako poslední dva roky. S tím, že novinka Du dømmes til død vyloženě dráždí svou energií a prakticky ji nejde odložit. A to i přes to, že její doslovný překlad zní "odsouzeni k smrti". Odsouzen jsem zatím já a mně podobní, kteří si s novou deskou tykají. V mém případě ještě více, jak se Svartsyn.

 


Milé je, že to trvá už pár týdnů a nijak dramaticky se tento stav nemění. Delší trvanlivost byl právě problém alb předchozích. Ne všech, ale většiny ano. Vždycky jsem se k nim pohodlně připojil a dost brzy mě tahle kratochvíle pustila. Šlapalo to vždycky, ale někdy jenom na půl plynu. Khold se nemění a ztěží se někdy měnit budou. Jejich groovy black metal s doomovým přelivem, nebo black n´ roll chcete-li, prostě buď dáváte, nebo ne. Houpavý rytmus, hutný sound, šklebící se Gard a tříminutové skladby. Důležité je sdělení v jaké kondici se kapela nachází. Jak se na svém léty prověřeném území umí pohybovat a jak do něj umí nahodile přidat špetku koření odjinud. Lehký dokres kláves (třeba v Lædel a Dølgsmål), nebo schopnost měnit rychlost. Ta byla s kapelou od nepaměti spojována jako střednětempá, ale ani tohle na novince není zákon. Du dømmes til død je přes všechna pravidla Khold hodně barevná práce.


Protějškem k pomalejšímu, doomovému rozjezdu Myrdynk budiž častá schopnost přitlačit pedál až k podlaze. Další skladby neuvádím záměrně, protože to není třeba. Khold tentokrát neunavují svým monotónním přístupem, ale šikovně mění tempa a vyznění skladeb jako takových. Kují železo, dokud je žhavé. Tohle všechno ale nechme v mezích jejich klasického střihu, oni sami se nemění ani za mák. To se po nich nechce a hlavně to nechtějí oni samotní. Akorát mám neodkladný pocit, že se příliš nezdržují. Nerýpou se ve starých prašivých rytmech, jen skrze ně pouští ven nový, řádně vybujený materiál. Dojem z novinky je ryze energický, ohnivý. Krize středního věku se nedostavuje, víc mám dojem, že se chlapi semkli a drtí to se vší vervou. A abych to uvedl na pravou míru - Du dømmes til død není rychlá deska. Jen je plná vitamínů.

 


A je výborně poskládaná, což koresponduje s aktuálním rozpoložením Khold. Přelet nad norskými hvozdy a fjordy snadno a rychle. To platilo vždycky, jen to nebyl úplně přelet. Osobně se Du dømmes til død nijak nepřejídám, i když k tomu styl kapely vždycky svádí. Novinka je ale nápaditá, disponuje množstvím řešení, jak uhnout z nudy a špinavého nádechu rutiny. Ta tam sama o sobě pořád je, ale pohání ji silný materiál a přehled nad jeho pohybem. Vy nás ale zásobujete pane Gard a pane Sarke. Black n´ rollové grand prix kroutí svoje kola vyváženým způsobem a vy si pak můžete v klidu přidávat. Tam, kde se v minulosti až příliš houpalo v pavučinách stereotypních riffů, je to dneska zkrátka větší odvaz. A opakuji, i přesto, že se nic nového neděje. Což může vadit těm, kterým přišla tvorba Khold vždycky trochu obyčejná a nijak je nevytrhlo ani nové album. Takovým ať praskne penis a další náhodné setkání s Khold poruší ušní bubínek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky