Recenze: Khold - Hundre Ar Gammal

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

KholdHundre Ar Gammal

Sorgh16.10.2009

Zdroj: Mp 3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Viděly jste ten klip? Opuštěný stařec živořící v boudě kdesi na planinách. Na hrubě opracovaném stole leze mucha. Po chvíli je vyplašena, když dědek s hrnkem černýho kafe otvírá album starých gramofonových desek. Vzpomínky na mládí, tancovačky po boku jeho krásné Hilde…

Norové Khold vydali v loňském roce zatím poslední desku Hundre Ar Gammal a toto krátké video budiž výstavním štítem atmosféry celého alba. Nostalgie a hořký život proteklý mezi prsty jako korálky z náhrdelníčku mrtvé dcerky. …mám Tě ráda, tati…

Lidská témata, to je to oč tu běží. Nač taky pořád jen zírat na svícen v koutě pokoje a v tekoucím vosku hledat znamení vyvolenosti pekel. I pentagram lze nakreslit fixkou místo uhlem a obrácený kříž lze poslepovat z plastových brček.

Co tím chci říct?

Khold se sympaticky neřadí mezi stádo, které se za každým rýmem klaní Luciferovi a blasfemicky hrozí. Takovýchto těles je už tak dost, proto troška člověčiny není na škodu. Náš svět je dost smutný sám o sobě.

V jednoduchosti je síla, řekli si tihle trolové kdysi při podpisu zakládací listiny a s úsměvem na pysku se ve své tvorbě oddávají střednětempým rytmům, kterým nad míru sluší bigbeatově naladění strunotyrani. Nám posluchačům pak nezbývá než se vtěrným melodiím poddat a podupávat rozpraskanýma patama do rytmu. Na třísky netřeba hledět, podlaha je nasátá mazutem a hezky klouže.

Můžeme to nazvat rock´n´rollem s příchutí tmy, nebo, chcete li, skočným blackmetalem zahraným hezky od podlahy zaplivané hospody. S tímto zaměřením se Khold úspěšně potýkají již řádku let. Nehledí vpravo vlevo, jen to s přivřenýma očima profíků mastí jak je napadne a zachmuřené srdce nejednoho „zlého“ posluchače krapet pookřeje.

Chlapi se nesnaží hledat Atlantidu nebo jakkoliv obohatit namlsanou scénu. Rozmazlenost fanoušků je občas třeba usměrnit a přistřihnout hřebínky. Na ošoupaném podnosu nám servírují podobně nemastnou krmi, jakou nám ve vedlejším lokálu nabídli Vreid nebo Darkthrone. Sympaticky si na nic nehrají a už první pohled do jídelního lístku nám dá na srozuměnou, že gurmáni se nepomějou.

Ale právě tohle je občas třeba. Zepár základních rifů, zabrousit na podladěnou basu a co chvíli čvachtnout do škopků.

Přiznávám bez uzardění, že mi cesta k této produkci chvíli trvala, ale nyní se můžu spolehnout, že po náročném dni si u této chásky odpočnu a dobiju energii. Známé klišé – vždyť je to všechno jenom rock´n´roll – zde platí stoprocentně.

Tedy nečekejme nic světoborného ani hodného nějakých ovací. Průměrná muzika, na kterou je třeba mít chuť. Potom je vše v pořádku.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?