Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už loni se tahle stará/nová kapela přihlásila debutem, který odmítl smrt jako definitivu a navázal na historické souvislosti někdejší veličiny. Frontman Karl Willets, zpěvák zesnulých Bolt Thrower kolem sebe shromáždil partu známých muzikantů a vrhl se po hlavě do toho, co mu jde nejlíp. Ostatní se přizpůsobili, převzali úlohu křísitelů jistého odkazu a vlastní historii (Napalm Death, Benediction aj.) uložili k ledu.

Nyní je rok 2018 a na pultech je druhé album In Absence. Historie se připomíná, ve vzduchu se opět vznáší dávný, choroboplodný odér války. Ano, jako bych slyšel dávné Bolt Thrower, jak přes zákopy nevrle odsekávají nepříteli přání dobrého rána. Kulomety spí, vše se odehrává v pomalém rytmu přesunujících se panzerů, kterým bojové rozložení zkrátka chvíli trvá.

Zvolna, ale nezastavitelně se sune tank divize Memoriam, aby připomenul staré pořádky. Věřím tomu, že najde celou řadu chtivých posluchačů a pamětníků, kterým zmizelé válečné umění Bolt Thrower chybí. Díky peklu, tohle je jejich pokračování se vší upřímností, protože Memoriam si nehrají na nic jiného, než pohrobka někdejší legendy. Skladby doslova reinkarnují dávné postupy, které, jak zjišťuji, nezestárly, a pořád mají schopnost hypnotické propagandy. Jakoby Karl Willets předčítal seznam zabitých a zároveň předával vdovám kondolenční lejstra. Je to moc příjemný návrat.

Na vrub takto příjemného pocitu setkání po letech a vpravdě okamžité identifikace s kapelou jde minimální hudební vývoj a absence jakéhokoliv vzrušení. Překvapení pochází jen z pocitu, jak to všechno stále funguje. Přiznám se, že víc než kumšt a hráčská dokonalost u mě hraje roli nostalgie a touha slyšet opět ten originální sound, který nemá obdoby. Vlastně jsem nenašel jediný moment, který by přinesl něco nového, ale přesto to rád poslouchám.

Pro jedny to bude uslzený a vytoužený návrat, pro jiné naprosto zbytečná a jalová deska. I takové jsou a svoji existenci ne vždy obhájí. The Silent Vigil to zkrátka nebude mít lehké. Už jen tím, jak je utahané, zmírající a bez pořádného tlaku na pilu. Karl zní jako vyhaslý tlampač, bubeník, jinak letitý člen vzývané, zesnulé modly, budí dojem probuzeného senila, kterého vytrhli ze zaslouženého odpočinku v sanatoriu. Prostě jiskra tu není. Ale je zde ten plíživý, rezignovaný pohled dokumentaristy, jehož reportáže jsou černobílé a vypovídají jen o polovině válečných hrůz.

Zbytek si barevně doplní posluchačova fantazie a o tom to je. O pocitech, které probudí fantazii a znázorní historii v předpokládaném reálu. V doprovodu hudlajícího motoru kytar se každý může chvíli vést na boku zabláceného pásáku a shlížet na krátery rozervané země. Je to jiná válka, než vedou Marduk. Švédové bojují se zápalem a kření se vstříc postupující pěchotě, Memoriam bilancují ztráty a jsou rádi, že je po všem. Své hraje věk, léta služby a zjizvená moudrost. Právě tím jsou mi možná sympatičtí, že se nehoní za novu krví, ale váží si provedené práce, oslavují ji a nenechají zapomenout. Pochopili absurditu situace, ale minulost berou jako nutnou cestu k pochopení. Proto Memoriam, na památku.

Smysl tryzny je evidentní a zasluhuje si pochopení spolu s přiměřenou adorací. Memoriam nemusí a možná nenahrají víc desek, ale jejich dosavadní práce splnila účel, kterému se zaslíbili svým názvem. Vakuum po Bolt Thrower je vyplněno.