Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kill The Dandies! - Those Who Hold The Flame

Kill The Dandies!Those Who Hold The Flame

Sorgh29.7.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Co deska, to vyzrálá kolekce originálně podaného rocku, který nám Kill The Dandies! bez skrupulí nabízejí. Kdo tápe přibližně směrem jejich cesty, bude pravděpodobně spokojen, ať už si od nich pustí cokoliv.

Zatím poslední řadovkou pražských psychedeliků se nejvíc kochám v době, kdy se na trhu griluje nedávno zmíněné EP a už je možné vysledovat první nesmělé informace o desce nové. KTD! mě stále blaží tím co a jak umí. Tedy atmosférou ulítlého večírku se vším co k němu patří. Chlast, tanec, blbé nápady, z nichž některé se uskuteční. Album Those Who Hold The Flame  je divoké a stejné vlastnosti bude vyžadovat i po vás. Takže poslušní chlapečci a způsobná děvčátka, zůstaňte prosím pro dnešek doma.

 

Kolekce mi nepřijde tolik hitová a stravitelná jako ta minulá, ale to je můj osobní pohled. Přesto zde nacházím celou řadu zajímavých nápadů a jednoduše skvělou muziku. Jen je někdy potřeba dát tomu čas. Kdo má rád rokenrol zkrátka nemůže být zklamán. Kill The Dandies! styl obohacují vlastním xichtem a řadou neotřelých prvků, zatímco jdou ve svých vlastních stopách. Navíc jsou schopni album vhodně namíchat a prostřídali kusy pomalejší s rychlým nášupem, čímž vězní naši  pozornost po celou hrací dobu. I když nejde o kdovíjaký majstrštyk, hned úvodní flák přináší bigbít v jeho nenáročné a jednoduché formě přístupné snad každému. Jeho kouzlo je dovedně uloženo v klávesách, které jednoduchou melodii podbarvují a přidávají jí na hodnotě, možná ji táhne Manciniho zpěv a jeho častá zvolání. Vokál je zde nezbytný. Stejně tak La Petit Sonja, která se dostává ke slovu v druhé kousku v pořadí a nechává rozeznít svůj prapodivný vokál až na samou hranici směšné vážnosti. V coveru písně The King Of Kalifornia, která pochází z pera australského kytaristy Rowlanda S. Howarda, zautočí bez přípravy a já doteď nevím, jestli se mám smát nebo ne. Výtečná věc s osobitým přístupem.

 

Troufám si říct, že deska nemá hluché místo. I když ne všechno se mi líbí tolik jako třeba Itś So Sad, která nabízí lákavý kontrast monotónních slok s vyzrálým a nesmírně lákavým refrénem. Na něj vždycky netrpělivě čekám až citlivě udeří na struny mé duše. Takovou sílu všechny skladby nemají, ale ani po opakovaných posleších bych nevyřadill ani jednu. I v nepříliš zajímavém celku nacházím party, které stojí za to slyšet. Nejednou se stávají branou, díky níž nakonec objevím kouzlo celé skladby. Celek kombinuje skladby klidné s celou řadou našlapaných nářezů, a tak nejen tklivým vokálem posluchač je živ, slyšet je i sytý řev. Saturn, Black River, The Star, to jsou tvrďárny, které přímo vyžadují vaši spolupráci. Můžete křičet, skákat, ale hlavně se, proboha, nějak projevte. Sezením a slinou u otevřené huby se bitva nevyhrává. Tady se nabízí možnost vybít energii v užitečném reji zvukových fines. Posedět si můžete u poslední štace večera, to se blíží konečná. Lehce posmutnělá jak už konce bývají, konejšivá slza v koutku oka. And Through The Storm We Get Home. Tím to hasne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky