Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bylo mi v té době fakt málo, a když jsem to uslyšel, můj zájem se rovnal zvýšení krevního tlaku o řádově několik příček žebříku. Hororový heavy metal, kde nikdo nepoletuje v pruhovaných legínách a neexhibuje v sepraný džísce na zapnutý pračce. Naopak, dámy a pánové – tady se psala historie a od té doby tohle nikdo, krom samotného Krále, nepřekonal. Co nepřekonal, on to nikdo nikdy ani nedokázal napodobit.

Ano, ještě mi není ani čtyřicet a už se slzou v oku vzpomínám na časy, kdy se to dělalo jinak. K čertu se sentimentalitou a lítostí, projděme se společně ke kočáru, co mizí v mlze roku 1845…

Miriam Natias a Jonathan La'Fey jsou varováni Sedmi Jezdci libozvučnou teorií, že z osmnácti se stane devět. A jak už to tak v hororech chodí, vezmou vše na lehkou váhu a pokračují v cestě do sídla – kde jinde než – na samotě. Že neuvěří sedmi zjevením je na pováženou, první noci ale nepopadnou kufry ani po návštěvě dalšího astrálního návštěvníka, který jim vyjeví hrůznou pravdu. Už se bojíte? Většina z vás tento příběh jistě zná, kdo jej nezná, měl by si ho prožít alespoň skrze Kingovu hudbu. Všechna ta hrůza je v ní totiž vtělená, vypravěč už lepší být nemůže, a co chvíli se vám jeho ledová ruka objeví v té vaší.

No pojďte být svědky zrození Abigail…

Kdo by to byl řekl, že se v roce 1986 King Diamond trhne od Mercyful Fate a začne ještě působit na sólové dráze. A že se z legendy zrodila legenda snad ještě větší, o tom by se daly popsat stohy papíru (nejlépe ve zděné kapli na kraji lesa). Král je jen jeden a ten si to od onoho roku zadal možná jako poslání – co deska, to královská nadílka a neopakovatelná nálož toho nejlepšího, co atmosférický heavy metal může nabídnout. Za drahokamy lze z mého pohledu považovat především rozmezí let 1986 – 1990, po nichž se Král vrátil na scénu po dlouhých pěti letech. A když si shrneme všechny příběhy a sestavy, jakými se King obklopoval, máme tu úžasný komplet věcí, bez nichž si mnozí nedokážou představit svůj metalový život. Stejně jako má prachbídná existence.

Když jsem dostal nápad psát o Kingu Diamondovi, bylo nejtěžší vybrat z jeho klenotů tu desku, která by vyřadila z výběru ty další. Proč nakonec Abigail? Možná mi její příběh nejvíc přirostl k srdci, možná to byla jen věc náhody a ne promyšlené vyřazování, které jsem rychle vzdal. Každý, kdo Diamonda zná, ví, že vybrat se dá fakt těžko. Silnější příběh? Všechny jsou silné. Lepší sestava? Jo, fakt? Budeme se přít zda Mikkey Dee namlátil líp první alba Diamonda, nebo zda technicky zcela jinak hrající Snowy Shaw (hlavně exhibující na The Eye) to rozsekává líp? Kytarový bůh Andy LaRogue v souhře s Petem Blakkem nebo s Michaelem Dennerem? To nejde. Každá placka má svůj děj, svůj náboj a je spojená s jinými lidmi. A Abigail je dost možná prostě jen nejznámější…

Abigail je dost temný hororový příběh a celá ta deska doslova dýchá tlejícím sídlem, duchy, kryptou a jednou hodně povedenou resurekcí. Miriam nakonec skutečně oživí Abigail, do té doby pohřbenou v sarkofágu pod sídlem a strhne se řada nevysvětlitelných okolností a událostí, které prostupují hudbu. Jonathan zemře a Abigail se svýma žlutýma očima je nakonec to poslední, co Miriam spatří, než zemře. Sedmero jezdců se potom postará, aby Abigail znovu nepovstala (což se jim ale nakonec až tak nepovede) a smutný příběh končí.

Nekončí však jeho síla a především síla hudebního ztvárnění. King zpívá jako nikdo jiný, vžívá se do svých postav a mluví mnoha hlasy. Je to opera pro mnoho výrazů jednoho pěvce. A celá smetánka v jeho zádech do toho buší a tvoří nadčasovou hudbu. Uječený hevík se tu stává uměním. Andy i Michael se předhánějí v sólech, úchvatné jsou i mezihry na akustiku, provázející nádechy mezi skladbami. Netřeba hory kláves ani skřehot pod prahem, všechno je v přirozeném talentu vyjádřit silné stránky příběhu čistým způsobem – kytary, basa, bicí.

Abigail je dnes už klasika, stejně jako strašení v Them (přijdete na čaj?) a jeho pokračovateli Conspiracy. A klasikou je i čarodějnické album The Eye, znějící podstatně jinak díky částečné proměně sestavy. Tak si říkám, jak bych vlastně vyjádřil ono kouzlo těchto desek? Slova se hledají dost těžko. Je to jako s ostatním: proč The Doors nebo proč The Cure? Pro jejich kouzlo, které nelze nijak vyjádřit. Prostě si to poslechnout. V klidu a tichu. A to kouzlo může i nemusí přijít.

Co říci nakonec? Že jsem podlehl, stejně jako mnoha jiným deskám, které mne v tu dobu formovaly. Že King Diamond je neopakovatelný živel, který dělal věci jinak. A že mi až tak nezáleží na tom, zda ještě něco vydá nebo ne. Pro mě bude nesmrtelný tím vším, co má za sebou.