Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je trošku problém napsat něco nezaujatého vůči kapele, kterou tak říkajíc hltám. Možná už ztrácím soudný nadhled a jen oddaně přikyvuji a směňuji finanční částky za vkusný hudební merchandise. A možná to bude taky kombinace všeho toho dohromady, která dává vzniknout živoucímu kultu. Kultu ohně.

Nové, černé, dvouskladbové a bezejmenné. Přesně takové je EP od Cult Of Fire, které je fyzicky tvořeno jednostranným dvanácti palcovým vinylem. Strana A s hudbou jest vyryta na rychlost přehrávání 45 RPM, strana druhá skrývá velké parciální lakování, které musíte trochu natáčet na světle, abyste rozpoznali jeho obsah. Stejně tak vypadá i hlavní obálka (kartonová LP pošetka), která je zkrátka černá a parciálně lakovaná indickými motivy a tamějším písmem.

Naklápění vůči světlu však nepotřebuje muzika samotná, neboť ta je oproti předchozím počinům vyloženě temná a černá. Asi to zní už dost klišovitě a nejspíš i kýčovitě, když volím taková slova, ale v tuto chvíli mne prakticky jiná nenapadají. Dvojice skladeb, mající dohromady cca desetiminutovou stopáž, se totiž nese v rychlopalném black metalu, který se navrátil do dob Triumvirátu. Výpravnost orientu je výrazně upozaděna, a ačkoliv není skryta úplně, téměř ji nevnímáme. Oproti tomu si můžeme dopřávat plné doušky svižných bicích, rozličných melodických vyhrávek na kytary, zlého vokálu v pomalejším způsobu frázování a jako koření a jistou formu ozdoby pak vnímám klávesy, které místy mají až poťouchle znějící barvu. Zejména takové Deep Purplovské vsuvky jsou boží!

Kadence melodií, změn v náladě a tempu je velmi slušná, takže není problém si po dohrání strany (a tedy i nahrávky samotné) celý proces zopakovat a zaobírat se tím, co snad uniklo. Toto vřele doporučuji zejména proto, že každý moment přehrávání alba lze krásně věnovat jednotlivým nástrojům. V jednu chvíli se věnujme bicím, v jiné zas kytarám. A když si to pak všechno zas smontujeme dohromady, dostaneme překvapivě pestrou paletu, navzdory její původní černosti. Ano, je to rozmanité, je to členité, ale rozhodně to není přebujně překombinované, či jinak vyčpěle seskládané, aby se výsledek bořil jako dávná karetní hra o toaletě.

Výsledek: skvostný kousek, který vkusně zdobí sbírku každého Cult Of Fire fanouška, který jim pořád oddaně zobe z ruky. A takový já ještě pořád jsem. Takže mě to baví, ačkoliv se to mnohým z vás už může zdát jako zbytečnost… ostatně to čekání na další velkou desku je vpravdě dlouhé… spíše velmi napjaté. Těšme se dění věcí příštích.