Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Kingcrow - Eidos

KingcrowEidos

Ruadek11.10.2015
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Velmi výrazná rocková deska, patřící právem do první ligy progresu moderního střihu.

Král Vrána přichází tento rok se svým šestým studiovým počinem a opět se jedná o naprosto fantastickou věc. Přiznám se, že donedávna jsem o Kingcrow v životě neslyšel, první poslech novinky byl proto poměrně šokem. Vrány hrají dokonale vysoustružený progresivní rock moderního střihu se vším tím retrem, které se v něm promítá, v souladu s dobou, kdy je podobné směřování dost v kurzu. Vlastně jsem i docela rád, že jsem zažil onen čelní střet, než abych se dva roky od minulého počinu užíral v koutě čekáním na další věc. Vrány totiž svou kvalitu předvádí prakticky po celou dobu svojí existence, což minimálně stojí za smeknutí klobouku až hodně k zemi.

 

Eidos je vyzrálým počinem vyzrálé party muzikantů velice schopných nejen instrumentálně, ale i skladatelsky. Abych každé desce věnoval vždy kompletní péči, kterou nikdy nehodlám dělat polovičatě, mám za sebou poměrně zevrubný poslech všech jejich desek – a v tomto případě je nutné posoudit jejich vývoj úplně od počátků. Pánové se postupně vyhráli do excelentní formy, stavu, který poprvé asi nejvíce definovali na Phlegethonu v roce 2010. Nejen současný Eidos, ale i celá ta poslední trojice alb v sobě nese odkazy k Porcupine Tree, Dream Theater, Riverside a mnohých dalších. Pozoruhodná podobnost stylu, pokud se zaměřím čistě na vlivy u Eidosu, je například: Fading Out (part IV) jsou Pain Of Salvation jak vyšití (včetně klávesového oparu, piánkového motivu i aktustické hravosti), hodně Wilsonovský styl kytarových variací i důrazu na jednotlivé party, Slow Down začíná téměř stejně jako aktuální Wilsonovka Hand. Cannot. Erase. (titulní třetí skladba). Tohle by mohlo samozřejmě kdekoho nadzvednout ze židle, což jistým způsobem chápu. S odstupem času ale musím prohlásit, že Kingcrow mají k lacinému přiživování se na jiných, slavnějších partách hodně daleko. Ani to není typ kapely, která by to měla zapotřebí.

 

 

Vrány svou muziku podávají s naprostým přehledem a ačkoli vlastně kombinují všechny známé vlivy a postupy, má to v sobě obrovský náboj. Takový náboj jsem cítíval naposledy z Porcupine Tree a to už je hodně dávno (nezdá se to, ale byl to rok 2009). Posluchač znalý celé jejich diskografie se na druhou stranu nediví, minulá naprosto fenomenální deska In Crescendo musela dát všem jasně najevo, že se z Italů stala prvoligovka. Hoši s naprostou samozřejmostí kombinují náklepové pasáže (celá šestiminutová Adrift budiž příkladem) s hravou lehkostí čisté nepřetlakované instrumentace a vokálními linkami pana Marchesiho. A ještě si přihodí stylově aktuální témata v textech (co třeba Slow Down, která jako by vypadla z desky Fear of a Blank Planet od Porcupine Tree?). Eidos je zároveň podpořen i stylovou elektronikou, ačkoli hodně decentně, přesto znatelně. A Della Polla není Barbieri a naopak. Svůj k svému.

 

A o čem to vlastně celé je? Eidos je koncepční deskou, která by se dala nazvat jakýmsi třetím dějstvím na cestě lidským životem. Po dětství (Phlegethon) a dospívání (In Crescendo) přichází starosti a ročarování jiného druhu. Podáno temným způsobem, který tomu poměrně dost sedí.

 

Ve finále občas prostě jen lehce zabolí přílišná podobnost se stálicemi žánru, na druhou stranu je opravdu s podivem, s jakou lehkostí Kingcrow tohle všechno propletli dohromady a jak výborně to funguje. A kolik vlastní invence do toho cpou. Minimálně trojice posledních desek chce opravdu velký talent, který by tohle dal dohromady. A nejsou to žádné italské ukolébavky ani naspeedované hymny, topící se patosu. Je skutečně co poslouchat a nad čím rozjímat.

 

 

Vrány to prostě dokázaly opětovně a zase na výbornou. Působí semknutě, nikdo neexhibuje na úkor ostatních, skladby mají hlavu i patu, zvukově mi to vyhovuje (ne že by to nemohlo být lepší). Nezbývá než doporučit všem majitelům otevřených hlav pro tento styl.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Xaco / 17.10.15 9:50odpovědět

Moje hodnotenie je 60%. Album je síce dobrý, ale chýba mi tam trochu viac "originality". Na tvorbu som náročný, preto som dal toľko percent. Hodnotím aj zvuk. Tam je to žiaľ zlé (ako u väčšiny nahrávok v dnešnej dobe). Dynamika-slabý priemer.

--eR-- / 11.10.15 21:46odpovědět

Ano, a z toho důvodu taky dávám 80% a ani o procento navíc.

Sarapis / 11.10.15 20:31odpovědět

Album si ordinuji od okamžiku, kdy se o něm kolega zmínil v (tuším) srpnových Ozvěnách. Baví mě to velmi, ale některé citace Wilsona, resp. Gildenlöwa mě fakt s*rou. Podobnost je někdy slabé slovo. Např. s tím tleskáním je to jako slyšet "Trains" z "In Absentia". A je toho víc. I z Wilsonovy sólové tvorby. Neříkám, že od roku 2002 už nesmí na desce nikdo tleskat, ale ať s tím hoši naloží trochu jinak. Zaráží mě symbióza originality s plagiátorstvím. Fakt se bez toho neobejdou? Z tohoto důvodu v mých očích Kingcrow ztrácejí, ačkoli "Eidos" je poutavé dílo a do jisté míry výkladní skříní moderního progu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky