Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Král Vrána přichází tento rok se svým šestým studiovým počinem a opět se jedná o naprosto fantastickou věc. Přiznám se, že donedávna jsem o Kingcrow v životě neslyšel, první poslech novinky byl proto poměrně šokem. Vrány hrají dokonale vysoustružený progresivní rock moderního střihu se vším tím retrem, které se v něm promítá, v souladu s dobou, kdy je podobné směřování dost v kurzu. Vlastně jsem i docela rád, že jsem zažil onen čelní střet, než abych se dva roky od minulého počinu užíral v koutě čekáním na další věc. Vrány totiž svou kvalitu předvádí prakticky po celou dobu svojí existence, což minimálně stojí za smeknutí klobouku až hodně k zemi.

Eidos je vyzrálým počinem vyzrálé party muzikantů velice schopných nejen instrumentálně, ale i skladatelsky. Abych každé desce věnoval vždy kompletní péči, kterou nikdy nehodlám dělat polovičatě, mám za sebou poměrně zevrubný poslech všech jejich desek – a v tomto případě je nutné posoudit jejich vývoj úplně od počátků. Pánové se postupně vyhráli do excelentní formy, stavu, který poprvé asi nejvíce definovali na Phlegethonu v roce 2010. Nejen současný Eidos, ale i celá ta poslední trojice alb v sobě nese odkazy k Porcupine Tree, Dream Theater, Riverside a mnohých dalších. Pozoruhodná podobnost stylu, pokud se zaměřím čistě na vlivy u Eidosu, je například: Fading Out (part IV) jsou Pain Of Salvation jak vyšití (včetně klávesového oparu, piánkového motivu i aktustické hravosti), hodně Wilsonovský styl kytarových variací i důrazu na jednotlivé party, Slow Down začíná téměř stejně jako aktuální Wilsonovka Hand. Cannot. Erase. (titulní třetí skladba). Tohle by mohlo samozřejmě kdekoho nadzvednout ze židle, což jistým způsobem chápu. S odstupem času ale musím prohlásit, že Kingcrow mají k lacinému přiživování se na jiných, slavnějších partách hodně daleko. Ani to není typ kapely, která by to měla zapotřebí.

Vrány svou muziku podávají s naprostým přehledem a ačkoli vlastně kombinují všechny známé vlivy a postupy, má to v sobě obrovský náboj. Takový náboj jsem cítíval naposledy z Porcupine Tree a to už je hodně dávno (nezdá se to, ale byl to rok 2009). Posluchač znalý celé jejich diskografie se na druhou stranu nediví, minulá naprosto fenomenální deska In Crescendo musela dát všem jasně najevo, že se z Italů stala prvoligovka. Hoši s naprostou samozřejmostí kombinují náklepové pasáže (celá šestiminutová Adrift budiž příkladem) s hravou lehkostí čisté nepřetlakované instrumentace a vokálními linkami pana Marchesiho. A ještě si přihodí stylově aktuální témata v textech (co třeba Slow Down, která jako by vypadla z desky Fear of a Blank Planet od Porcupine Tree?). Eidos je zároveň podpořen i stylovou elektronikou, ačkoli hodně decentně, přesto znatelně. A Della Polla není Barbieri a naopak. Svůj k svému.

A o čem to vlastně celé je? Eidos je koncepční deskou, která by se dala nazvat jakýmsi třetím dějstvím na cestě lidským životem. Po dětství (Phlegethon) a dospívání (In Crescendo) přichází starosti a ročarování jiného druhu. Podáno temným způsobem, který tomu poměrně dost sedí.

Ve finále občas prostě jen lehce zabolí přílišná podobnost se stálicemi žánru, na druhou stranu je opravdu s podivem, s jakou lehkostí Kingcrow tohle všechno propletli dohromady a jak výborně to funguje. A kolik vlastní invence do toho cpou. Minimálně trojice posledních desek chce opravdu velký talent, který by tohle dal dohromady. A nejsou to žádné italské ukolébavky ani naspeedované hymny, topící se patosu. Je skutečně co poslouchat a nad čím rozjímat.

Vrány to prostě dokázaly opětovně a zase na výbornou. Působí semknutě, nikdo neexhibuje na úkor ostatních, skladby mají hlavu i patu, zvukově mi to vyhovuje (ne že by to nemohlo být lepší). Nezbývá než doporučit všem majitelům otevřených hlav pro tento styl.