Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Česká skupina Vltava letos slaví třicet let od svého vzniku a k těmto krásným kulatinám si nadělila již šestou řadovou nahrávku s názvem "Čaroděj". Jde zároveň o druhý počin od úspěšného comebacku s předposledním albem "Komedianti se vracejí domů" z roku 2011, který ve značně obměněné sestavě vyšel po období sedmileté nečinnosti. Zdařilý návrat tehdy pánové korunovali posunem k poněkud "vážnějšímu" kytarovému pojetí a nemalou zásluhu na něm měl i nově příchozí hráč na tento nástroj Peter Binder, který se stal spoluautorem skladeb.

Ten se ovšem neohřál dlouho a brzy po vydání kapelu opustil. Následoval ho i bubeník Martin Vajgl, který v ní figuroval ještě v "předrozpadovém" období. Sestava tedy opět doznala výrazných obměn. Zatímco za bicí nástroje nastoupil zkušený Ondřej Pomajsl, kterého budou znát především fanoušci jazzové scény díky jeho účinkování v projektech Jazz Efterrätt, Los Quemados, Madfinger či po boku Jany Koubkové, kytarové party tentokrát kompletně obstaral frontman Robert Nebřenský. Další čerstvou posilou se ovšem stal saxofonista, flétnista a klarinetista Ondřej Klímek, jinak účinkující například u BSP, Daniela Landy či Kamila Střihavky a známý též jako skladatel filmové hudby.  

Jeho angažováním Vltava nasměrovala kormidlo zpět ke svému tradičnímu zvuku, s nímž se v devadesátých letech prosadila. Komu tedy na předchozím albu chyběly dechové nástroje, tentokrát o ně rozhodně ochuzen nebude. Klávesista František Svačina navíc po letech "oprášil" akordeon, který do současné hudební náplně znovu znatelně zasahuje. Ta tak opět působí rozverně hravým, leč po muzikantské stránce rozhodně bravurním dojmem, což dokazují i časté jazzové vsuvky.

Středobodem nicméně stále zůstává Nebřenského nezaměnitelný pěvecký projev a originální surrealisticky pojaté texty, které se často pohybují na samé hraně kýčovitosti a patosu a někdy i za ní. To by u jiných kapel mohlo být poměrně zásadním nedostatkem, Vltava to ale právě díky osobitému a inteligentnímu humoru, brilantním hrátkám s češtinou a obrazotvornosti, jež doslova podněcuje posluchačovu fantazii, jednoznačně přetavila ve svou hlavní přednost. Ve zdánlivě infantilních slovních hříčkách zkrátka dřímají netušené přesahy, které z nich činí leckdy takřka geniální poetická díla, jakkoliv se může zdát, že takové tvrzení odporuje logice.

"Čaroděj" je albem, které na rozdíl od svého předchůdce prakticky ničím nepřekvapí a vrací se spíše k tradičnímu zvuku Vltavy, jak ho známe z let minulých. To ale vlastně vůbec nevadí. Po třiceti letech existence sobě ani ostatním pánové už rozhodně nic dokazovat nemusí a hrají zkrátka to, co umí nejlépe. V porovnání se vším tím balastem na české pop / rockové scéně jejich hudba navíc stále působí doslova jako balzám na duši a svou osobitostí a hravostí vyčnívá jako maják, který je ale zároveň bezpečným a útulným přístavem, do něhož se všichni rádi vrací.