Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pátrání stylem neodbytného detektiva Colomba po chutné prog rockové stravě jsem narazil na all star projekt Kino, který už od počátku dává tušit, že jeho tvorba nemůže býti špatná a znalý posluchač si přijde na svoji odměrku prog vitamínů. Místy již ohleděných, ale zkrápěných živou vodou. Celek působí opravdově a příjemně.

Představme si stručně nic neříkající název projektu Kino, který zplodil album „Picture“. Jeho podmnožiny tvoří v hudebním světě profláklá jména. Největší otěže na sebe pobral kytarista John Mitchell, ze světa známého uskupení Arena. Na albu Picture na sebe nečekaně přibral i sólový zpěv. Další velké jméno je zalisované do paměti všem fanouškům Marillion – baskytarista Peter Trewavas. Rytmickou sekci doplňuje bývalý bubeník Porcupine Tree - Chris Maitland. Složení uzavírá klávesista John Beck, působící v málo známých It Bites (dále jej zdobí spolupráce s Johnem Wettonem,  Unicorn Jones, Alan Parsons, a Chrisem Normanem).

Toliko představování ostřílených borců. CD obsahuje 55 minut kvalitního prog rocku, příchutě velmi letící v druhé polovině 90. let, 20 století. Album je uchopitelné ze směru, odkud jednotliví protagonisté pocházejí. Na ploše celého alba najdeme spoustu třecích a překrývajících se ploch, odkazujících na původní působiště všech zúčastněných - bohaté menu nálad, výrazových prostředků a celkově plný vychytaný zvuk.

Nebudu chodit kolem prog kaše a průměru a skočím rovnou k tomu nejlepšímu a nejreprezentativnějšímu na celém CD. K nalezení je ihned pod číslem jedna – „Losers Day Parade”. Nádherná suita, na ploše devíti minut je natěsnáno vše, čím prog rock v letech 1990-2000 prošel. Nadšení a feeling této skladby včetně rozmanitosti a nápadů, připomíná milníky doby nedávno minulé (Flower Kings – „Space Revolver“/ Spock´s Beard – „Day For Night“, „V“ / Transatlantic – „Bridge Across Forever“). Tvůrci alba „Picture“ jistě tuto dobu sledovali velmi důkladně a především se na ní i aktivně podíleli. Své zkušenosti a skladatelský cit s nadhledem a dobrým vkusem promítají do všech skladeb. Největší intenzitou na vás však bude působit zmiňovaný odzbrojující našlapaný otvírák.

O zvuku se není třeba bavit, je nádherný – přesně dle nejlepších tradic stylu, tohle si pánové bez problémů ohlídali, vše podstatné je dokonale slyšet, včetně stmelující úchvatné baskytarové hry. V některých momentech mohou být nepřipravení prog labužníci odstřeleni zvukovým atakem, včetně razantního okřiknutí, ale berte to jako ostré papričky, pro decentní vyvážení chutí na celé pizze.

Co je trochu mrzuté, je mírné sklouznutí k AOR rocku s lacinými pop melodiemi. Beru to jako odlehčení a vyklusání se po prog rockovém dostihu. Ale abych nehaněl příliš vynuceně, i v těchto AOR hustých oparech se najde spousta zajímavých momentů, kytarových řešení, nebo klávesových rejstříků, tudíž nelze mluvit o podřadnosti, podbízivosti a lacinosti.