Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač je hlavní postavou projektu už zasloužilá perzona domácího rocku, nečekejte sentimentální pohledy do minulosti, ani šílené kreace Kocábovy domovské kapely. Aftershocks nahráli desku, která je současná, zní jako noblesní samet a s chutí využívá sílu moderních fíglů, které muzikantům nabízí ochočená elektronika. Přes krabičky byl prohnán snad i vzduch, který se ve studiu během nahrávání tlakoval. Z alba dýchá temnota hvězdných hlubin stejně jako osmdesátková syntetika klávesových mágů.

Jedenáct skladeb se svědomitě pohybuje ve vodách hard rocku, ve vypjatějších momentech sahá k metalové jízdě vedené divoce sólující kytarou, která hlavní motiv často odvede až za okraj nahrávky. Jako utržený pes se vzbouří proti nastavenému tempu a spustí bandurskou. Je to doslova exhibice, často až mimo účel této desky. Chuť výrazně se projevit neskrývá ani Sheehanova basa, jejíž výrazné party duní v odpověď pyšným kytarovým riffům. Kromě divokých úletů se skladby nesou ve středním, přesně odměřeném tempu, které až na výjimky neoplývá nadměrnou živelností. V těch sporých momentech to kapela dokáže rozpálit fakt do běla a je radost to slyšet. Kde se naopak polevilo v nasazení, tam se víc zapracovalo na aranžích. I když je to víceméně stejný hoblík, v jehož mezerách se výrazně prosazuje bubenické náčiní Virgila Donatiho, máte pocit bohatého zážitku. K celkovému prospěchu je nutné připočíst i dobrý zvuk, ve kterém nezanikne ani nota.

Nakolik se osvědčila elektronika namontovaná do skladeb, je těžké říct. Bude záležet na osobním vkusu každého. Mně se osobně víc líbí fláky bez jejího angažmá, protože to, co muzikanti předvádí, je už tak dost paráda. A zní to přirozeně. Dík jejímu silnému vlivu narůstá zajímavost nahrávky, ale zároveň i odstup od přirozeného výrazu kapely. Přestava změti drátů, blikajících tlačítek a počítačového panelu jako z nějakého českého sci-fi filmu ze sedmdesátých let je silná. A tahle umělost mi vadí nejvíc.

Ale to je asi to jediné, co bych debutu "Aftershocks" vytknul. Ocenit musím atmosféru desky, která je taková nostalgická, zahleděná dovnitř sebe. Jakoby jen nerada pouštěla do éteru osobní škálu pocitů. Nejednou mi připomíná švédské Pain, kteří jsou mistry silných, hitových melodií podkreslených stejně smutnou náladou. Podíl na tom má i samotný Kocáb, který se svojí image blíží taky už vyzrálé legendě Ozzymu. Podobně tmavá stylizace podložená černými skly brýlí, jen ta peroxidová kštice je jinde. Ostatně jeho zpěv je dalším silným kladem alba. Ne každému jeho projev voní, ale nelze popřít, že díky originálnímu hlasu je i celé album originál. Jeho nakřáplý hlas osciluje mezi výrazným řevem, kterému se dostává větší pozornosti, a klidným, zasmušilým zpěvem, ze kterého dýchá moudrost zkušeného muže. V jeho případě mi použití efektů vůbec nevadí, už tak zajímavý hlas dostává další dimenzi existence.

Když to shrnu, vychází mi, že tahle čtveřicenatočila asi nejzajímavější domácí album roku. I když těžko říct, jestli lze "Aftershocks" považovat za českou desku, když ze čtyř muzikantů je domácí jen jeden, ale jméno Michala Kocába mi to pořád háže do domácího šuplíku. Dojem z alba mám ale víc než pozitivní - dobře zahrané, zajímavé melodie, dostatek tvrdé řezby a navíc dobrý zvuk. Kdyby takových bylo víc, nezlobil bych se.