Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
KODDN - Lámání zdí (EP)

KODDNLámání zdí (EP)

Jirka D.5.7.2025
Zdroj: FLAC (16 bit, 48 kHz)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Krátká deska jako ideální možnost na seznámení se s kapelou a orwellovským světem v jejím podání.

KODDN je kapela, o které toho v detailu moc nevím. Snad jen to, že jsou tři, že jsou z Brna, že ten jejich název znamená asi něco jako Kluci od dolního nádraží (asi…) a že poměrně pravidelně napíšou docela sympatický mail, když vydají novou muziku, když k ní natočí klip nebo když se uděje něco nového. V záplavě dalších podobných zpráv se ne vždy dařilo poslechnout pozorněji to, co vyšlo, což tentokrát dopadlo hlavně asi proto, že EP v rozsahu pěti skladeb včetně dvouminutového intra je vlastně naprosto ideální pozvánka k poznání toho, co kapela hraje. Čímž hned tako v úvodu otvírám karty a říkám jasně, že poslechem nahrávky nic neztratíte a velmi pravděpodobně víc získáte, pokud máte rádi ostřejší kytarovou muziku. Minimálně z toho pohledu, že si doplníte přehled o jednu docela zajímavou domácí rockovou kapelu.

 

KODDN band

 

Pro mě prvním impulzem začít se deskou zabývat víc byla její tematika, kterou lze do jisté míry odvodit už z názvu některých skladeb (Ministerstvo pravdy, Zlo,…) a která je snadno vstřebatelná především díky českým textům. Nejsem přesvědčen, že kluci jsou vyloženě talentovaní textaři, místy to drhne a čeština se vzpírá jejich snaze vecpat ji do harmonického celku, ale oceňuji snahu a odvahu se do toho pustit. Témata jsou orwellovská, ryze současná a jsem vlastně rád za každou kapelu, která je ochotna zpracovat aktuální společenskou mizérii - ze všeho nejvíc mizérii těch, kteří se považují za elity. KODDN z tohoto pohledu představují jistou formu protestu – proti establishmentu, proti manipulacím, proti totalitním praktikám, které se překvapivě vrací do hry – a vlastně tak naplňují jednu z podstatných vlastností rockového žánru.

 

Zdi nestojí navěky, ale bludiště se pořád zvětšuje.

Co se zboří, to znovu vyroste, jen pod jiným jménem, v jiné formě, jiném čase. Každá zlámaná zeď odhalí další. Někdy se posuneš blíž k východu, jindy jen najdeš ještě hlubší chodby. Otázka není kudy jít, ale proč. A jestli ještě chceme ven.

 

Hudební formou je ostrá kytarová muzika s nasekanými rytmy, v níž najdete prvky hardcoru, metalcoru a třeba i matematiky, když ji budete hledat.  Vzhledem k tříčlenné sestavě je produkce taková lehce vyhublá, tvořená kytarou, baskytarou a bicími, kterým někde víc a někde míň sekunduje elektronika, na druhou stranu k jejich spíš syrovému projevu to docela sedí a přeprodukovanost by zcela jistě ubrala na uvěřitelnosti. Ruku v ruce s tím jde i rytmická a skladatelská složitost, která je za mě docela fajn, ale ne vždy se daří spojit vše do jednoho přirozeného celku. Zvraty mezi rychlejšími a melodičtějšími pasážemi občas připomínají matku točenou přes závit (hlavně Tep doby), drhnou a chybí jim kompoziční lehkost. Z mého osobního pohledu to má souvislost i s vokální linkou, která chodí od hardcorového řevu (můj favorit) přes čistý zpěv až jakousi formu rapu / recitace, což ne vždy funguje úplně dobře. Kapela jakoby si nejvíc byla jistá v přímočarých, vyloženě nasraných pasážích, ale jak začne sklouzávat do intelektuálního rozjímání, zavání naivitou a lehkou triviálností. Ostatně něco podobného je znát i v textech, které jak jsem psal výše, mají vzhledem k tematice můj respekt, ale jistá forma odstupu, náznaku a ponechání prostoru pro posluchače by jim prospěla.

 

Nahrávka má v souladu se svým naturelem docela ostrý zvuk, který čím jsem starší, tím méně vyhledávám, ale asi dokážu pochopit, že ho někdo tak chtěl. Vzhledem k její délce (18 minut) je to porce, kterou lze vstřebat bez vnitřního krvácení, což ostatně platí i o muzice. Nad jisté stereotypy a skladatelská škobrtnutí se lze v pohodě povznést a naopak lze ocenit tematickou podstatu a místy velmi silnou, dystopickou atmosféru alba (Ministerstvo pravdy). Poslechem tedy určitě nic neztratíte, právě naopak.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky