Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Táhne se to jako sopel, ale není to sopel, co je to? Vida, opice.

Ze švédského Smalandu, rodného kraje Astrid Lindgrenové a její Pipi, pochází uskupení s opicoidním názvem Kongh. I obálka aktuálního alba Sole Creation odkazuje na nebohého gorilího nadsamce, který zůstal svým okolím nepochopen. Hudba, kterou vytvářejí Kongh by podobný osud postihnout neměl, protože jde o pěkný, nesložitý slepenec doomového soumraku a stonerové špinavosti, který se moc příjemně poslouchá. Zarazily mě snad jen první okamžiky úvodní Sole Creation, kdy jsem se zmateně ujišťoval, jestli neposlouchám Moonspell. Ale následující minuty mě upokojily. Za poslechu střednětempých až pomalých skladeb se při hodnocení přikláním spíš ke slovům jako rock a stone než metal a doom. Typická doomová aura je přítomna spíš jen na okraj, zahlazuje neučesané hrany do oblých kontur, které je snadnější strčit do kapsy a nosit stále při sobě.

Kytary jsou schopny stehy rozpárat, jsou řezavé, špinavé a skřípají pískem uvízlým mezi pražci. Tam ale rostou i byliny jemné a voňavé, důkladně hnojené soupravami spěchajících rychlíků, což zmíněnou špinavou hrubost retušuje do podoby sice umouněné, přesto fešné nádražačky. Kongh nikam nespěchají, dávají si záležet na důrazu, kterým zhodnocují svůj výraz a zajišťují si neutichající posluchačovu pozornost. Bicmen Tomas Salonen hodlá dostát cti svého jména a povětšinou klidné tempo nerozhodí jeho salónní fazónu. Album obsahuje pouhé čtyři skladby, ale tím, že tři z nich přesahují délku deseti minut a jedna je této hranici velmi blízko, si nakonec vyžádá pozornost na celou třičtvrtěhodinku.

Úvodní Sole Creation je reprezentativním kusem, který má vše, co Kongh potřebují k životu. Je utahaná, bolestná, jako pacient se jen ztěžka zvedá z postele a slepě nohou loví zakopnuté papuče. Sálá z ní zrádná únava, kterou zaplaší jen tlumené hoblování podtržené angínním chrapotem ubožáka Davida Johanssona. Hned zkraje jde o zatěžkávací zkoušku přesahující deset minut a kdo se nerozchodí teď, pak už ztrátu nedožene. V dalších kapitolách následujeme vytyčený směr a jen občas sebereme papírek ze země. Stejně sporadicky nás něco překvapí. Jakoby vše podstatné bylo řečeno v úvodu, a zbytek už může podstatu jen víc a víc rozpitvávat. Horizonty se sevřely. To je případ druhé skladby Tamed Brute, která mě přes svoji hutnost a poslechovost nedovolila svojí délkou udržet pozornost. Jiné je to se třetí The Portals, kde cítím vliv grunge. Tempo se po utahaném začátku ocitá někde ve středních patrech, kytara přidala na břitkosti a nejednou šmirgluje s lehounkým nádechem černého umění. Svůj prostor k sólíčku zde dostala i basa. Skladba je plná neklidných rifů, její vrchol však nastává až v polovině šesté minuty, kdy se otevírá stavidlo silné metalové smrště. To je lahůdka, na kterou se vyplatí čekat. Závěr alba patří  nejdelšímu eposu s názvem Skyming. Základní motiv by se mohl objevit jako doprovod k nějakému westernu nebo Tarantinovi. Lehce nakřáplá kytara, stejně lehce podbarvující basa a unylý rytmus. Tato vodící nit se i nadále vine celou skladbou, ale v délce třinácti minut záhy ztrácí na atraktivitě. 

Sole Creation se dobře poslouchá. Není smutná ani depresivní, jen zahloubaná a možná trošku nervózní. Prospěla by kratší stopáž většiny skladeb, tak, aby se náboj a zaujetí po chvíli poslechu nevytrácelo do éteru. Ten je už tak dost zahuštěn, proč mu tedy ještě přidávat.