Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bez pár dní jsou to přesně tři roky, co jsme si na stránkách Echoes mohli něco povědět o nové desce Sekhmet. Ta aktuální totiž vyšla rovněž s tříletým odstupem od alba předchozího a z této rovnice pak vyplývá, že si nyní budeme zase něco povídat o Sekhmet a jejich studiovém záznamu. Novinka se jmenuje Consumed By Void a už od pohledu je jasné, že se drží tradic a zvyků představených albem minulým i tím předminulým. A hned z kraje mohu slíbit, že dojmy jsou vesměs stále stejné jako tehdy.

Hned v první vteřině na vás vybafne akustická kytara s melodií jemnou, což je tak trochu šok. Ale nejsme žádní ortodoxní xichti, abychom nedokázali říct, že nejen tvrdým blackem živ je člověk. To pak obhajuje i závěrečné outro, kde se ke hře dostane dokonce i klavír. Takže Sekhmet drobátko povolili otěže a popustili do své muziky i trochu té lehčí melodiky, která jim však sluší, jelikož je z ní cítit, že nejde o žádnou tupou snahu, ale o dobře zacílený prvek podtrhující potřebnou atmosféru. Vedle toho tu však máme nasekanou palbu syrových vizí blackmetalového šílenství. Živě ty songy musí rvát uši a zabíjet, což míním v dobrém slova smyslu, ale zároveň tím chci nenápadně podsunout fakt, že zvuk desky toho živočišného ducha citelně postrádá.

Je mi to líto, protože hladina zvuku nabádá k vyšší hlasitosti, což je fajn, ale barva bicích a rovněž i basy je příliš hodná. Víte, black, který produkují kapely typu Sekhmet, prostě musí mít zvuk řezavý a agresivní. Jde o to nebát se i toho zkušebnového rehearsal soundu, kde občas dojde k nezáměrným zkreslením, rozoostřením a především tam pak jde krásně cítit ta nelidská brutalita, se kterou třeba bicmen řeže do baterie, či kterak mají kytaristé nastavenou ostrost distorze. To totiž je souznění, které třeba mě osobně na těch starých blackových deskách právě bavilo. Dnes doba pokročila a s ní pochopitelně i možnosti nahrávání, což je dobře, ale trochu se z toho vytratila osobní rovina a taková ta upřímná dávka emocí a v neposlední řadě autentičnost. Z toho plyne, že byť máme písničku sebedestruktivnější, tak ta určitá uhlazenost jí zbytečně strhává na působivosti. To ovšem nic nemění na tom, že kapela pořád dokáže napsat rázné songy, které fungují. Co se mi také líbí, je fakt, že z některých momentů je cítit vtip a nadhled, třeba prostý vokální projev: „Ugh! …I say Ugh!“ a dále pak Diamondovské zaječení.

Struktura desky je vesměs podobná albu předchozímu a skoro bych mohl napsat to samé, co jsem psal o Spiritual Eclipse. Opět zde totiž máme i cover, který tentokrát představuje skladba Kuoleva Lupaus, jehož originál má na svědomí Horna (nikoliv Dufaq, ale finská blackovka). Sekhmet si svou verzi trochu upravili do takové údernější polohy. To se jim povedlo díky sborovému refrénu, který pak dodává skladbě patřičnou energii, který originál tak trochu ztrácel, byť se jedná o výrazně chytlavou skladbu. Jak vidno Sekhmet jsou stále plni energie (a nemyslete při tomto slovním spojení na citrusy), o čemž svědčí výživný materiál, který zde předkládají. Má to hlavu a patu. Má to šmrnc, jen ten hodný výraz… víc prasárny prosím.