Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Konkhra  - Alpha And The Omega

Konkhra Alpha And The Omega

Sorgh14.11.2019
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Malá, ale silná líheň se nachází v Dánsku, které leží mimo hlavní metalové proudy. Na broušení tamní těžké rudy se podílí i stará formace Konkhra, která přichází s novým albem.

I když se o nich moc nemluví, jejich kořen je silně vrostlý do žánrového substrátu. Jejich diskografie mluví za vše - sedm řadových alb, tři epíčka, kompilace... Sestava je víceméně stabilní a současní členové se s různými přestávkami nakonec vždy vrátili do náruče Konkhra. Nicméně jakýmsi tmelem a současně totemem, kolem kterého se celá kapela točí, je zpěvák a kytarista Anders Lundemark, který kapelu zakládal. Jeho hrdelní katar žene Konkhra dopředu a daří se jim nahrávat dobré desky.

 

Letošní novinka se volá Alpha And The Omega. Snažím se v tom nevidět a nehledat nic osudového, název jako každý jiný. Titulní skladba je nicméně otvírákem celé nahrávky, proto alpha v názvu svůj význam má. Skladba razantně roztápí pod kotlem a po prvních tónech musí být spokojen snad každý fanoušek death metalu. Poctivé řemeslo, tradiční evropská práce, která na první poslech nebije do očí žádnou okatou podobností, ale současně sází na osvědčené postupy, pro které mám pro tento styl slabost. Nahrávku charakterizuje důrazný rytmus, který jako těžké kroky nohou v kanadách odpočítává plynoucí čas. Rytmika dobře, často a nápaditě porcuje průměrně dlouhé skladby, které balancují někde na hranici čtyř pěti minut. Je to ta správná motorárna v základech, která se hlavní měrou podílí na masivním těle alba.

 

Není momentu, kdy bych při zkoumání desky někde klimbal nebo upadal do hibernace. Moje pozornost je neustále v pohotovosti. Přesto mi některé momenty puls až nebezpečně zrychlí. To když se jako stín snažím kopírovat skladbu, která se dává všanc rychlosti a trhá falešně pevné břehy. Mohl by to být příklad velké části skladeb, ale u některých je to jen chvályhodný standard, zatímco jinde za tím vidím víc. Možná méně energie, ale zato silnější kouzlo se zjevuje tam, kde se kompozice dusí ve středním tempu a vláčně tahají artilerii kostrbatým terénem. Jakoby se v nich nebeská klenba ještě víc přiblížila povrchu země a co se hne hrozila spálit bleskem. Tíhu klenby a jistou duševní posedlost si na bedrech nese vynikající Thoth, která patří mezi to nejlepší, co album nabízí. Když k tomu přidám nasamplovaný sborový zpěv v úvodu skladby, který vytváří lehký atmosférický polštář jinak drsnému materiálu, mám jasno.

 

Konkhra u mě bodují hlavně tím, že nevyznávají styl monolitické destrukce, kdy by se valili jako buldozer a váleli nás jedním stylem od začátku do konce. Naopak se nám snaží chvíle s deskou zpříjemnit členitou krajinou a měnícím se klimatem. Není to jen a pouze death. V tratolišti staré krve se dají dohledat stopy rock´n´rollu, intro jedné skladby vyvolá před očima peklo zákopové války, anebo se v závěru alba pohne slunce nad pyramidami. Takové drobné detaily prokazují nahrávce dobrou službu. Do čela pelotonu originality se sice neprosadí a je možné se místo na jejich práci zaměřit na někoho podobného, ale přesto jako celek je "Alpha/Omega" vymakaná deska silně překračující průměr. Dokázal jsem si užít každou z dvanácti písní a zůstávám jejím fanouškem. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky