Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Trny & Žiletky jsou jihomoravským uskupením, kde dávné přátelství navázalo nový korálek na dávné hudební dobrodružství vytvořené kdysi v Dark Gamballe. Ve zjednodušené verzi to znamená, že cesty bývalého kytaristy DG Majkla a v kapele stále akčního hlasu Deseda se znovu spojily v jednu. Ta vede skrz Trny & Žiletky, což navozuje dojem, že jde o poměrně dost navztekanou záležitost plnou nástrah a nepěkných situací. To má na svědomí především Majklův drsný kytarový rukopis, který se nedá ani tak považovat za jeho vlastní, nýbrž ten, který dovedl Devina Townsenda, nebo třeba Soilwork a klidně taky At The Gates až tam, kde je jim nejlíp a kde se jim klaní nejeden metalový natěšenec. Ano, právě z jejich (+/- thrashového) kytarového řezničení si berou to své také Trny & Žiletky. Ale i Desed se činil. Jeho lyrika je plná vyostřených témat, zkrátka trnů a žiletek. Je daleko víc rozhněván, než v DG a, když už to situace vyžaduje, docela pěkně a drsně mu to ryčí. Evropská metalová šlechta s originálním křikem vrchního optika a sekáče Dark Gamballe, to je v kostce hlavní poznávací znamení současného působiště obou borců.

Ono spojení obou pánů nabízí mnohá, velkoryse vypečená místečka, kde se (ne)tradiční metalista může vyřádit do zblbnutí, vytřepat vodu z uší, nebo rohlíky z igelitky, bude-li zrovna třeba, neb i Trny & Žiletky jsou kapelou, která by měla být denně živena a bez skrupulí ládována do přehrávačů. Je to hodně poslechová záležitost, i když co do krmení by k ní pasovala spíš čerstvá flákota, pěkně krvavá a za syrova podávaná nebohému jedlíkovi, který má zrovna hlad jak svině. To všechno platí, s ničím by zřejmě nebyl ani problém, šlape to šlape, ale... někdy prostě málo. To jsou zase mé hlavní pocity, které pokud můžete, berte klidně na lehkou váhu, neboť já jsem ten, kdo zde má platit za rýpala.

Celkový dojem z projevu Trnů & Žiletek je mírně rozpolcený. Mírně, ale přece. Povětšinou masívní metalová moderna je doplňována zpěvem, který na Desítku občas hodně zbrutální (povedeně) a občas zase tradičně melancholicky frázuje a tím si tak trochu nevědomky i ohraničuje vlastní teritorium. A to mám Desedův vokál vážně rád. Jeho vokál je (samozřejmě) pouze jeden a svůj styl má zmáknutý, ale ten jako by zároveň v T&Ž působil trochu jako cizí. Nejde o pocit trvalý, ale je fakt, že mám až moc vsugerováno, kde je Desítkův základní tábor s písmeny DG ve znaku, a že je to právě trvalé bydliště vokalisty, kde se cítí jako doma. Trny & Žiletky jsou z tohoto pohledu víc místem, kde jen někdy složí hlavu. Možná to zní neuctivě, protože je mi jasné, že do provázání svého výrazu s chtěně metalovějším pojetím vrazil nemálo energie, ale ten pocit ve mně zůstal i přes několik týdnů aktivního poslechu, bohužel. Místy to skřípe, neladí.

Samotná hudební složka není jen bezduchým výmlácením severských slamníků a zbylých vlasů pana Devina z jeho geniální palice. Ale opět... je tu něco, co mi brání, abych mohl říct, že tahle čerstvá placka je i po hudební stránce lehce zvládnutá a dotažená věc. Ty možnosti jsou asi opravdu velké, pár velkých věcí (nebo spíš jejich náznaků) i zazní, ale jejich realizace je kapku za očekáváním. Něco to brzdí a i když jde o skutečně pozitivní album plné síly, je to také deska, která mě neumí přesvědčit svou volností a rozpínavostí v prostoru. Víc než na přirozenost se jede na sílu, což je jistě škoda. Ale jak jsem zmínil o pár řádků výš...

... poslechy Trnů & Žiletek mě vážně baví a pokud chci nabít baterky, protože mi je před chvílí vybila blbá práce a ještě blbější nálada, tak to funguje jak má. Pokud se ale zaměřím na detaily, už zase rýpu a slyším kousky, které ve mně spouštějí otazníky. A v otaznících se většinou cítím jako ryba ve vodě. Ta, co moc mluví. Pozitiva však vládnou, byť je mé hodnocení takové jaké je. Je to prosté spojení všech dojmů.