Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korn - Requiem

KornRequiem

Jirka D.20.4.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm // Renkforce RF-DAB-IR1700 / Denon PMA-680R / Elac CL 72
VERDIKT: KoRn natočili desku bez fantazie a podle toho taky vypadá její poslech. Bez emocí.

Requiem je čtrnáctou deskou mých oblíbenců KoRn a na úvod si trochu kladu otázku, jak k ní přistoupit a co (a zda vůbec) od ní něco očekávat. Čtrnáct desek je už velká hromada muziky. Je to taky pěkný kus života, který představuje jednak určitý příběh z pohledu kapely, ale taky příběh můj jako jejich posluchače a fanouška. Vyvíjíme se všichni, vkus se proměňuje, ne vždy jsme plně ve formě, a to že minule přiletěly múzy v celém hejnu, neznamená pro příště vůbec nic. V případě KoRn nicméně múzy nepřiletěly už pekelně dlouho a pomalu si začínám klást otázku, jestli není něco špatně.

 

Novinka je z mého pohledu především sázka na jistotu, přičemž jakýkoliv možný přesah se rovná čisté nule. Při pohledu nazpět do diskografie to sice není žádné velké překvapení, ale pořád se vnitřně nemůžu zbavit pocitu, že od této kapely očekávám víc. KoRn platili za stylotvůrce, prošlapávali cestu celému pelotonu dalších kapel, dokázali určovat směr, dokázali inspirovat, dokázali provokovat (The Path of Totality si nakonec docela užívám), dokázali jít proti srsti a dokázali na svou stranu strhnout celou generaci fanoušků. Z dnešního pohledu je to už strašně dávno.

 

KoRn band

 

Když prstem přejíždím po cédéčkách ve sbírce, tak ještě zmíněná deska The Path of Totality (to se psal závěr roku 2011) dokázala nadzvednout ze židle, ať už si pod tím představíte cokoliv. Následující The Paradigm Shift (2013) byl návrat k typickému zvuku KoRn a mám ji do dneška moc rád. Tu další, The Serenity of Suffering (2016), jsem si sice koupil, ale neslyšel jsem ji už dlouho. Opravdu dlouho. The Nothing (2019) jsem si ani nekoupil a nevracím se k ní ani dost málo. A stejný osud potká i aktuální Requiem. Důvod? Nuda. Poslech absolutně bez emocí. Plejáda navoněných písniček se silnými melodickými refrény, které představují jen nově přelakované písničky, které KoRn už dávno nahráli. Nejsou špatné, některé jsou vlastně docela fajn, některé slušně šlapou, refrény útočí na první signální a troufám si tvrdit, že živě to bude pecka, ale pod naleštěnou kapotou nic dalšího neobjevíte. Tedy pokud patříte k těm, kteří rádi objevují a očekávají od hudby něco víc.

 

Deska Requiem vznikla ve spolupráci s producentem Chrisem Collierem, který ve světě metalu nepatří mezi naprostá esa, ale své určité renomé má. Jeho přínos pro Requiem je pro mě docela otázkou, protože cokoliv osobitého na ní hledám marně. Deska taky obsahuje Fieldyho baskytaru, ačkoliv ten ještě před jejím vydáním ohlásil pauzu a v oficiální sestavě aktuálně nefiguruje. V neposlední řadě deska nezahrnuje žádné hostující muzikanty, žádné nástroje navíc (ano, třeba Davisovy dudy), žádnou přidanou hodnotu, žádný pokus opustil zaběhlou stopu, a to ani v náznaku. Celkový účet něco přes třicet dvě minuty je nejkratší nahrávka KoRn, což by ještě nemuselo znamenat vůbec nic, kdyby obsahem byly hudební hody. Jenže nejsou.

 

 

Zarážející je rovněž fakt, že album z pohledu poslechového komfortu dosahuje katastrofální úrovně, ačkoliv se v dnešní době i běžný mainstream z této hrůzy alespoň částečně dostal. Respektive zarážející by to bylo, kdyby osobou odpovědnou za mastering nebyl Vlado Meller. Jeho jméno jsem si dohledal až poté, co mi zvuk desky připomínal ekvivalent mlátičky na obilí, a po pravdě se tím mnohé vysvětlilo. Tomuhle týpkovi, kterého mám na svém osobním seznamu hudbě nebezpečných osob (na požádání prozradím další), se už podařilo zničit řadu nahrávek a s politováním musím napsat, že v jeho případě se žádný vývoj smysluplným směrem nekoná.

 

Abych to ale celé nějak shrnul. Čtrnáctá deska KoRn je deskou bez fantazie. Je deskou kapely, která své už řekla a evidentně jí chybí ty správné impulzy, které by v ní dokázaly vzbudit tvůrčí elán a skutečný náboj, který bych já jako posluchač následně vnímal v jejich muzice. Requiem je sterilní sázka na jistotu, určená pro velké koncerty a fanoušky, kteří víc než jednoduchou zábavu nehledají a nepotřebují. Většina skladeb sice šlape dobře a některé z nich lze bez přehánění označit za skvělé hitovky, ale všechno je to jen opakované omílání téhož. V mém případě se pak dost zásadně projevuje jako totální odpuzovač zvuk, který nedokážu cíleně poslouchat, ani když se snažím. Na to je času málo a fronta dobré muziky dlouhá. Suma sumárum je to za mě průměr, víc ani ranu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr / 31.7.22 22:20odpovědět

Mě to baví, představovat si že kapela, která vymyslela nový styl bude i po 30ti letech dál vymýšlet nové směry je mimo mísu, taková kapela nikdy neexistovala. Když se podíváte na jejich žánrovou konkurenci tak to je ta pravá bída, prakticky není co poslouchat.

Honza / 25.4.22 21:03odpovědět

Díky za recenzi a souhlasím. Je to škoda, ale co s tím dál. Pro mě je to podobné zklamání jako Amorphis. Prostě radio metal, vytknout se tomu asi moc nedá, aleposlouchat je to ukrutná nuda, už pár alb zpět jsou všechny písně úplně zaměnitelné.

mca / 20.4.22 11:19odpovědět

Podle mě normální vývoj. Tenhle stav dostihne všechny velké kapely. Když si vezmeš třeba desky Deep Purple nebo Black Sabbath z druhý půlky jejich kariéry, tak taky stojí za hovno

Sarapis / 22.4.22 10:20odpovědět

Tak jo, já zvednu tuhle rukavičku. Ano, kapelám časem dochází invence, ale ne všichni jsou na tom tak blbě jako tady Korn :-) Sice je neposlouchám, na druhou stranu většina desek BS z druhé poloviny jejich kariéry (jak říkáš) je hodně dobrá. Tyr a Dehumanizer paráda, Cross Purposes, Forbidden až na pár průměrných věcí taky fajn. Jestli mají stát za hovno, tak nevím jak nacenit Korn, které už x let neberou ani jejich vlastní fans.

mca / 25.4.22 8:22odpovědět

Ok, Dehumanizer se třeba dá, ale není to světoborné dílo, jako jejich starší alba. U těch Korn je to podle mě podobné, mají taky slušné pozdní nahrávky, třeba The Path a Serenity jsou v pohodě, ale vše zásadní řekli na starších deskách

Ruadek / 20.4.22 8:31odpovědět

Za mě tak 40%, ta kapela s tímhle přístupem pošlapává všechno to, co ji dělalo výjimečnou. Teď už je to jen instantní zábava, což je stav, ke kterému se postupně dostávali a teď už není co sdělit. Je to jedna velká nuda.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky