Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lord Ahriman už není žádný mladík, ale pořád to má v sobě. To pohřební fluidum, podzemní dobývání bran pekelných a šílené bzučení v uších podlamující mysl nám, obyčejným lidem, které fascinují zcela jiné věci a zle pak nakládá zejména s přesvědčením černoprdelníků, kterým jsou kostel a modlitebna nade vše. Takovým při kontaktu s kapelou ražení Dark Funeral není dobře po těle, ale pohled na jejich utrpení je na stupnici škodolibosti naopak velmi vysoko, což vždycky potěší. Jedno je jisté, nebude jim přáno ani teď, protože Dark Funeral jsou po sedmi letech čekání zpět.

A jsou zpět v podobě, která je kapele nejbližší. Novinka "Where Shadows Forever Reign" je ryzí demonstrací podstaty starých funebráků. Tedy až na jednoho. Tím je nový vokalista, mládenec slyšící na jméno Heljarmadr, který nastoupil do řad Dark Funeral před dvěma lety a nová nahrávka je pro něj prvním velkým funerálním debutem. Lord Ahriman vybral dobře, nová krev za mikrofonem zapadá do klasicky znějících Dark Funeral zcela přirozeně. Nic neskřípe, nic netahá za uši a pokud se hoši v kapele sami netahají za údy, je jejich novinka zrcadlem typické studené vřavy, kdy pod průvodem s rakví křupe sníh a mráz zle štípe do tváří. Funerální zima se vrátila a i v červenci má své účinky!

Už při pohledu na obal jsme zpět tam, kde vše začalo. U první desky "The Secrets of the Black Arts". Ve jménu rezignace na různé démonické výjevy a vyprdnutí se na provařenou latinu. Srozumitelná kresba, která symbolizuje zlo a anglický název, který má stejnou vypovídací hodnotu. Osobně mě ty latinské, pompézní větičky už iritovaly. Tohle je pravá řemeslná černota, kdy jsou ruce od uhlí, meluzína vymetá zledovatělou pěšinu a stará rouhavá hlava je plná nostalgie. Pan farář k oknu příliš nechodí, nemá čisté svědomí a moc dobře ví, že venku by jej objaly staré černé stíny a vysály z něj veškerou dobrosrdečnou pedofilii. Raději se večer co večer oddává vínu a třepe se doma strachy, co bude dál.

Co bude dál? Nic neobjeveného, ani nic převratného, ale sázka na jistotu. Hudebně Dark Funeral opisují své klasické Já. Rychlopalné melodické šlehy přikryté tmou a zhoubným znesvěcením. Kombinace vzteku a citu pro přístupnost. Po celou dobu alba ovšem kapela v nastoleném tempu nevydrží a v tlaku mírně poleví, což mi zrovna tady přijde jako škoda. Nedá se říct, že by temní pohřebníci v pomalejších pasážích nudili a například skladba "Temple Of Ahriman" si také umí říci své, ale je to řezavá rychlost, co je nejlépe vystihuje a nejlépe popisuje jejich zjizvenou morálku. Skladby jako "Nail Them To The Cross", "As One We Shall Conquer", nebo závěrečná palba figurující pod stejným názvem jako album samotné. Novinku je nutné brát jako definici zla Dark Funeral, jako přehlídku prvků a symbolů pro kapelu typických.

Vůbec jsem netušil, co od nových Dark Funeral čekat a nijak významně jsem jejich comeback neprožíval. Nyní jsem ale spokojen. "Where Shadows Forever Reign" je deskou, která splňuje požadavky nesvaté blackmetalové vichřice, má silnou (tu klasicky temnou) atmosféru a byť se obrací v čase a bere si co potřebuje, je pořád ambiciózní a hodnověrná. Nechť procesí v kápích stále hlídkuje pod skalami a rakve s jejich předky nechť týrá stoletý mráz. Tahle nekromantická pohádka pro dospělé má pořád svou váhu a klasicky pekelnické vrtochy svou sílu. A to je dobře.