Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi proto se Psy Coma (skvostné jméno!) zatím realizuje v projektu Dynasty Of Darkness, kde vystupuje pod mírně obměněným jménem Pzy-Clone a kde nechává dozrát další snůšku podivným nápadů. V porovnání s tvorbou The Kovenant jde o návrat k trošku "normálnější" tvorbě, ale pořád to není nic pro mozky omývané tóny po dvou třech vrypech.

Při pohledu na sestavu kapely se mi připomíná, jak je zahraniční scéna propletená a jak spousta muzikantů sedí prdelí hned na několika židlích. Setkáváme se tu s Hellhammerem, který nemůže chybět snad nikde a Morbidem, který se na stránce kapely zve renesančním mužem, excentrickým vizionářem a moderním géniem mnoha tváří (myslí to ten šašek vážně?). V roli hostů se mihne třeba Attila Czihar nebo Steve Tucker. Co říct víc? Snad jak jim to společně ladí.

Je to jako návrat řadu let zpátky, takhle prostě moderní desky nezní. Silně na mě dýchá magie devadesátých let, směs primitivního, ale upřímného blacku a trochy pohádkové atmosféry, za kterou stojí neskromné klávesové aranže, jejichž všeobecné masivní nasazení pohřbil čas. Celá deska působí hodně archaickým dojmem a nenacházím nic, co by tenhle materiál postavilo do současného světla. Takže se ve mně sváří dva pocity - cítím radostné vzrušení a zároveň nemůžu pominout určitou směšnost. Je to jakoby se vedle všech těch iPhonů položila stará, dobrá Nokia 5110, která sloužila zároveň jako osobní zbraň. Stará, funkční, ale designově zkrátka hluboko v minulosti. To se však může celé řadě lidí líbit, mě nevyjímaje.

Empire Of Pain je špinavá, ne moc nápaditá blacková konstrukce, která se pozvolna hroutí ke svému konci a nenechá se moc přesvědčit k rozvíjení detailů. Nacházím tradiční propriety jako cinkačky, subtilní a velice jednoduché melodie řezané vysokou kytarou a nevýraznou basu. Tam, kde by se smysl alba mohl rozplynout v proudech současných trendů, přichází síla umělého orchestru, který hudbu posouvá do jiného poschodí. Kromě smyčců lze možná rozlišit dechové nástroje, piáno s divoce poskakujícími klapkami a sbor, kterému dominuje vysoce posazený ženský hlas. Perfektní je nasazení jakýchsi pseudopíšťal v Diuum Deus, rychlé a povedené vypalovačce jako z pera Septic Flesh. Celé album se odbavuje v poměrně velké rychlosti, jak se sluší na blackem načichlou práci a vzpomínky plynou jedna za druhou. Půjde o promyšlené kroky a navození aury jednoho období.

K vyumělkovaným aranžím se nepokrytě hlásí bubenická role. Deska zní, jakoby ji namlátil automat, skladby se halí do igelitového pytle a klepou jako stroj, ale co si budem povídat, Hellhammer je svým způsobem mašina, příkazy dává sám sobě a sám je strojově vykonává. Jako CNC operátor jen zadá příkaz na podsvíceném displeji a soustava kovových kladívek začne vytepávat nastavený rytmus. Bez srdce, bez lidské chyby, striktní dokonalost.

Stopy humanismu přináší až moderní génius Morbid, kterého selhávající hlasivky vnášejí do mírně sterilního hájemství stopu lidství a špinavého hnoje. Ryje v hlubší brázdě, svou záhrobní deklamací by mohl bojovat o místo v sestavě některé deathmetalové bandy. Vytváří potřebnou protiváhu vysoko postavených trylkům a melodiím a stahuje vznášející se atmosféru zpět mezi stěny skalnatých údolí. Trošku bokem pozornosti zůstává jeho hra na kytaru, která ničím nevyniká, naopak se drží standartního nastavení a jako skrytá páteř drží dynastii ve vzpřímené poloze.