Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korn - The Serenity of Suffering

KornThe Serenity of Suffering

Jirka D.17.1.2017
Zdroj: CD deluxe edice // flac
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Sennheiser HD202
VERDIKT: Sázka na své jisté a s minimem přidané hodnoty. KoRn přehrávají staré pořádky a po počátečním ohromení velmi rychle vyklízejí pole.

Líbí se vám obal? Vzpomněl jsem si na jednu scénu ze seriálu Jistě, pane premiére, která se týkala prostředí, ve kterém měl být pronesen první premiérský projev na kameru: "Velmi moderní oblek, hi-tech nábytek, křiklavě žluté tapety, abstraktní obrazy, zkrátka všechno, co zamaskuje nepřítomnost myšlenky v řeči samé."

 

The Serenity of Suffering je dvanáctá deska KoRn a pomalu si začínám uvědomovat, co to znamená „stárnout s kapelou“. KoRn sleduju téměř od počátků a s každou další novou desku se sám sebe musím ptát, co chtít od kapely jejich formátu, zda pouze sázku na své jisté, anebo nový vítr posouvající (byť o krůček) stávající pohledy na hudební scénu. A mám-li si dát upřímnou odpověď, u této kapely očekávám to druhé.

 

KoRn band

 

KoRn by podle mě měli neustále měnit definici sebe samých, protože přesně tohle právě oni umí. Ne vždy se jim to dařilo a možná právě proto mám dvojici alb Untouchables (2002) a Take a Look in the Mirror (2003) zafixovanou jako slabší příbuzné k předchozím deskám. Jejich komerčnímu úspěchu navzdory. Poměrně prázdnou slámu mlátili v roce 2010, kdy vyšlo album KoRn III: Remember Who You Are, i když právě tenhle pokus o návrat k původnímu zvuku byl prý v plánu. Ostatní nahrávky už jsou víceméně otázkou vkusu a odvahy posouvat se společně s kapelou, což bylo obojí maximálním způsobem testováno v elektrárenském provozu The Path of Totality, který mi časem přece jen k srdci přirostl, i když na velkou lovestory to nikdy asi nebude.
 
The Serenity of Suffering je rovněž návratem pod křídla Roadrunneru, na němž KoRn vydali už dvě desky. A v neposlední řadě je to návrat k jednoduššímu schématu KoRn - se silnými songy, ale bez hlubších myšlenek a snahy se kamkoliv posunout. Zhruba jako u zmíněných dvou desek zkraje první dekády, což je přesně ten důvod, proč mi novinka KoRn dvakrát nesedla.

 

Respektive jinak. Nejde totiž o to, že by na složeném materiálu bylo něco špatně. Od prvního songu servíruje družina kolem Jonathana Davise prvotřídní muziku. KoRn jsou tvrdší než kdykoliv před tím, sám Davis posunul svůj hlas hodně do hloubek a leckterý dříve neoslovený fanoušek tradičnějších metalových žánrů by si tentokrát mohl přijít na své. Navíc Insane a Rotting in Vain s nominací na Grammy v kapse jsou jednoznačné hity, které budou rozhýbávat davy na koncertech a je téměř jisté, že i do budoucna to budou koncertní jistoty. Že je to celé pouze variace na již mnohokrát ohrané schéma kapely, nikoho asi příliš trápit nebude. Spíš naopak.

A možná právě někde tady se dostávám k jádru problému, který bych přiblížil asi jako sázka na perfektní jistotu. The Serenity of Suffering je deskou poměrně stejnavých skladeb, jedna se podobá druhé a všechny se podobají nějaké jiné z některé starší desky. Především druhá půle alba bolestně splývá. Prakticky nikde neslyším cokoliv jako přidanou hodnotu, snahu udělat něco jinak, třeba experimentovat se zvukem tak jako na předchozí desce. Pravda sice je, že většina skladeb je řemeslně výborná, ale ani narazit na vyloženě slabší místo není tak těžké (Take Me, Next in Line).

 

Naopak velmi osvěžující dojem zanechává vokální angažmá Coreyho Taylora, které minimálně mě připomíná náladu přelomu milénia, kdy si kapely nu-metalové scény takto vypomáhaly velmi často, a je velká škoda, že tento zvyk postupem doby vymizel. Navíc Taylor je vokalista charismatik a jeho přítomnost na desce má svou váhu. Vedle toho přítomnost dalších hostů mi přijde jako nevyužitá šance, elektronická sekce pouze zahušťuje atmosféru a o jakýchkoli experimentech si můžete nechat zdát. Opět se vracím k výše uvedené myšlence - ono nic z toho není špatně, všechny ingredience jsou smíchány mistrovsky, ale se zoufalou snahou nevybočit, líbit se, hlavně nezkoušet nic nového. A to mi u KoRn přijde škoda.

Několik poznámek si dovolím i ke zpracování limitované edice na CD (oficiálně nazvané “deluxe”), která se oproti té běžné liší o dva bonusové songy a prý i o jiný artwork. Vše je zabaleno v klasické jewe case krabičce, booklet je rozkládací arch formátu 3x3 a kdo znáte deluxe edice starších desek KoRn, novinku jako moc “deluxe” neoceníte. Není totiž co. Stejně tak bonusové songy v podstatě pokračují nastaveném schématu a od některých řadových skladeb je prakticky nerozeznáte. Opět škoda. Vedle toho titulní obrázek, v němž najdete motivy z Issues, je výtečný. Odvážný, jiný, provokativní. Tohle jsou KoRn, takhle je poznáte i bez loga.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky