Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kylesa - Spiral Shadow

KylesaSpiral Shadow

Victimer2.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: KYLESA doplula do svobodného kraje léčivých účinků bolesti na duchu prosta exkluzivních experimentů a překopaných zvyklostí. Zcela přirozeně, rovně a bez příkras vyzrála v hotovou kapelu a našla se přesně tam, kde jí to sluší nejvíce

Nezkrotná KYLESA, to je vždy sázka na jistotu. Vzácně vyrovnaná diskografie, kde si musí každý najít to své, od hrubých hardcore výplachů, přes metalující riffy až po prostou písničkovost a rozostřenou halucinogenost. Není důležité, abychom to, co se na tom kterém albu zrovna odehrává pojmenovávali jako sludge metal, psychedelic post hardcore, či jakkoli jinak na stodeset způsobů. Důležité je vnímat, ne si hrát. KYLESA je velmi dobrým příkladem toho, jak se naplno a hluboce oprostit od vnějších vlivů a umělých postojů a nechat ji z vás vysát poslední zbytky spekulací. KYLESA je odvázaný rituál, hudba, o které když se řekne, že dobíjí, tak to platí několikanásobně.

 

A pokud tuhle kapelu beru jako jednu ze stěžejních pro mé hudební uspokojení, nebude lehké ji týrat a kritizovat. Navíc, když je aktuálně venku taková deska jakou je "Spiral Shadow", někdy až dokonalá houbičková pomáda, hotový balzám na post raušovou duši. Tam, kde dřív surově bily kytary do bezvědomí a KYLESA se vyřvávala ze svých emocí, je dnes uhlazená psychedelie, krocená výbušnost a zdánlivé vyklidnění. Skutečně, kapela ubrala na divokosti a vynechala něco kopacích technik do oblasti ksichtu, vrátila se na zem, i když se na ní oddává nespoutanému vaření psychotropních dobrůtek pro pejska i kočičku. "Spiral Shadow" je dozajista tím nemírnějším, čeho jsou tihle hlučící kuřáci momentálně schopni, ale považovat na druhou stranu album za měkké a střízlivé by nebylo příliš odborné. Co do střízlivosti především, celou deskou se jako had proplétá pořádně dlouhý kouř.

 

kylesa

 

Novinka je totiž přehlídkou psychedelických výlevů, rockujících hitovek a co se myslím povedlo opravdu na výbornou, tak ryzí písničkovosti. Album přes své umírněné rozpoložení skvěle šlape, působí mimořádně dospěle a vyváženě. A když jsem zmínil jistou hitovost, tak ta v tomto servírovaném prostírání rozhodně není na škodu, ba naopak. Jde o lehkost, tvůrčí volnost a evidentní potěšení ze sebe sama. Prakticky co song, to melodicky zakalená rafinovaná hitovka plná výborných zeleninových řízečků do květinových batohů na nespoutaný trip. V mých očích z načtrnutých barevných zahrad nejvíce vyčnívají "Don't Look Back" a úvodní "Tired Climb". Každý si ovšem najde to své a v závěru stejně zjistí, že po čemkoliv sáhne, jen se utvrdí v tom, že celek drží pohromadě a zaručeně baví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky