Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

L’Ira Del Baccano není mijak známá kapela a pokud jsem na internetu dohledal správně, „Terra 42“ je jejich první dlouhohrající studiová deska. Za tu délku si dosaďte hodinu. Vymezení žánrové už tak snadné nebude a při pokusu přiblížit tvorbu LDB se nevyhneme instrumentálnímu post rocku (třeba jako Long Distance Calling), psychedelickému rozjímání (skladba „Echoes“ od Pink Floyd mi v jednom momentu desky zněla hodně zřetelně), ale třeba i snaze o technicky zmáknutou instrumentaci (ala poslední Intronaut) či o netradiční experimenty, které mi zase připomněly album KroNiKa od Forgotten Silence.

Pokud vám z toho jde hlava kolem a máte dojem, že LDB hrají všechno možné jen ne vlastní muziku, tak máte tak trochu pravdu. Inspirace jsou bohužel celkem zřejmé a vlastní výraz se na téhle nahrávce hledá docela obtížně. Ostatně už při pohledu na grafiku CD edice vás asi napadnou obálky Baroness, Kylesa či zmíněných Intronaut, což samo o sobě zavání minimálně snahou o naskočení do rychlíku soudobé módy. Na druhou stranu je zpracování čtyřpanelového digipaku na velmi slušné úrovni a odmyslíme-li si snahu o to „vypadat jako tamti“, jde bez debaty o krásný kousek.

S muzikou samotnou je to jak z aprílovým počasím, takže po krátkém slunění se přichází dešťová sprcha a sem tam dostanete i ledovou kroupou do šišky. Kapele se nejvíc daří delší psychedelické a místy až ambientní pasáže, jejichž podstatu tvoří kytarové plochy hrané slide technikou, dokreslované elektronikou, jemným vydrnkáváním či zdatně zvládnutou basovou linkou. V této poloze funguje komplet čtvrtá skladba a pak první polovina skladby třetí, která je následně rozehrána do velmi intenzivního úniku a právě tam jsem spokojen asi nejvíc z celé desky. Devítiminutové délce navzdory.

Vedle toho se LDB snaží o polohu technicky zdatného rocku, snad po vzoru zmíněných Long Distance Calling a bohužel tam cítím zakopaného psa. Nemám problém zvládnout prvních osm minut úvodní skladby, v nichž se jednotlivé momenty pojí v celkem přirozený a plynule navazující celek, u kterého lze vydržet a být navíc spokojen. Ale následně kouzlo mizí, motivy jsou na sebe lepeny jak vlaštovčí hnízdo a pachuť jakési těžkopádnosti je to jediné, co mi zůstává na patře. Bohužel takových a podobných míst je na desce hodně a nepsaným vítězem je celá poslední skladba, u které pocit marnosti nabývá vrcholu.

Rozhodně kapele neupírám snahu hrát složitě, nápaditě a v jistých mezích i netradičně. Stejně tak nelze necítit pokusy o experimentování s vlastním výrazem a o to hrát na slušné technické úrovni, ale bohužel mám dojem, že se v tom všem čtveřice L’Ira Del Baccano nakonec ztrácí a pro stromy nevidí les. Na albu jsou velmi povedená místa, krásně zahraná a proložená zajímavými zvukovými experimenty, ale celkového dojmu „příliš velkého sousta“ se ne a ne zbavit.