Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Odmyslíme-li více či méně trapné návraty různých „legend“ z přelomu 80. a 90. let, v tuzemsku vyčnívají z thrashové old school vlny především jména Lahar a nejspíš už nefunkční Radiolokátor, které lze považovat za žánrovou špičku, otupovanou pouze nesporným opisováním třicet let starých not. Pokud máte raději originál, váš návrat ke starým jistotám lze bez problému pochopit, jenže generace se nám střídají a i ta nová by ráda odběhla od fejsbůku a trochu si zazlobila.

Spitko Lahar a Exhorcizphobia je v mnoha ohledech sázka na jistotu. Slušné zpracování gramodeskové edice z jižních Čech, titulní malba Andreie Bouzikova, zvuk Hellsoundu v případě Lahar, žánrová klišé a jasně nalajnované mantinely – to všechno už tu bylo v mnoha obdobných odstínech, což skalní ocení a ostatní se aspoň pobaví. Když už jsem nakousl zpracování edice, doplním, že vinyl je doplněn černobílou dvojstránkou s texty v česko-anglickém provedení, i když číst slovní spojení „z vírazu tváře“ v případě Lahar nebo „jsme mrtvý“ či ještě výživnější „aby jste byli slepý“ druhé kapely není dvakrát zážitek.

Nikterak překvapivé není ani vlastní sdělení, jakkoliv Banánovy protirežimní texty lze považovat za povedené, lze o nich přemýšlet, vznášet argumenty pro i proti, což by pravděpodobně mělo být smyslem celého snažení. Sdělení Exorcizphobie tak jasné není, texty připomínají spíše výkřiky a hesla, mnohdy poskládané bez výraznější vnitřní logiky a občasně připomínající kázání nějaké srdíčkové sekty. Což je sice prima, ale nejde mi to moc dohromady s tím vším okolo...

spali jsme moc dlouho

to mě teď štve

ale teď slyšíme hlas

hovoří o lásce

a o tom, jak být volný

tento život je naše volba

Hudební vyjádření Lahar není výrazně odlišné od předchozího minialba, slyšitelnější posun lze zaznamenat v kytarové práci, ale v ostatních ohledech (včetně kompozičního přístupu) mám poprvé v historii kapely pocit hájení dříve dobytých pozic. Což není nikterak špatně, protože ony pozice jsou na velmi slušné úrovni a svým nekompromisním podáním dokážou Lahar v dobrém smyslu strhnout a zaujmout. Exorcizphobia svůj trojlístek začíná víc než klišovitým úvodem (hlasy demonstrace, vrtulník, megafon, policejní siréna,...) a pokračuje průměrně zdatnou thrashovou jízdou. První skladba baví, u druhé mám dojem, že se nic nezměnilo (stejná rytmika, podobná kompozice, postupy) a u třetí, která jako by z oka vypadla dvěma předchozím, se začínám nudit. Z Exorcizphobie je sice cítit nemalé nadšení, ale výsledek bohužel nepředstavuje víc než přehrání zažitých standardů bez špetky vlastní invence.

Vzhledem k samostatným studiím obou kapel je rovněž celkem zajímavé porovnat výsledný zvuk, který se v mnoha ohledech výrazně odlišuje. Lahar točili tradičně v Hellsoundu, znějí mohutně, velmi plně a bicí připomínají řítící se lavinu. Oproti předchozímu EP je mírně zastřenější vokál. Exorcizphobia (Davos Records) zní ostřeji, metalověji, řezavěji, na první dojem subtilněji, ale osobně mi právě tento zvuk připadá pro daný žánr příhodnější. Společná pro obě strany a obě studia je úspěšná snaha zvuk vybudit na maximum, takže asi nikoho nepřekvapí, že kytary jsou roztrhané na cáry (hlavně na straně Exorcizphobie), že zvuk je naprosto nepřehledný a zkreslení v poslední třetině desky nabíhá do velmi nepříjemných mezí. Řečeno jednoduše, deska je nechutně nařvaná a přebuzená.

Celkově řečeno, splitko je deska žánrová, nehýřící ani originalitou, ani výraznou invencí, kterou je ale možné se slušně bavit. Lahar si drží dřívější pozici, Exorcizphobia působí dojmem nadšenců bez vlastního výrazu. Hodnocení je průměrem sedmdesátky a čtyřicítky.